Zkouška dospělosti
Na našem gymplu skončil maturitní týden. Je pátek ráno a přede mnou slavnostní předávání maturitních vysvědčení.
Na našem gymplu skončil maturitní týden. Je pátek ráno a přede mnou slavnostní předávání maturitních vysvědčení. Ve všeobecném šrumu se podle abecedy zmateně řadíme do zástupů. Dodatečně si ještě gratulujeme a sdělujeme zážitky z našich čtyřikrát „patnácti minut slávy“ právě uplynulých pěti dnů. Naposledy jsme se společně viděli na slavnostním zahájení v pondělí ráno.
Teď už ale mezi sebou mačkáme květiny pro profesory a vše začíná. Školní sbor nezúčastněně odzpívá pár osvědčených pecek a na pódiu se střídají proslovy. Zaslechnu něco o tom, že končí pohádka a začíná realita. Hmmm… Dotyčný zjevně nevyrůstal na Žižkově a nestrávil čtyři roky v karlínském parku. O tom se ale na vysvědčení, které dostávám spolu s hrníčkem, na němž se skví logo školy, nepíše nic.
Máma dobíhá chvíli před mým „absolvenstvím“ a s dojatě uslzenýma očima mě tiskne v náruči a obdarovává růžemi. Jdeme na oběd do restaurace, kde už se očividně připravují na náš pomaturitní večírek, který zde za pár hodin vypukne.
Po obědě jdu domů a cestou naší ulicí na mě mává barman z protějšího nonstopu U Nudle. Zastavím se a nad hlavou máchám vysvědčením i květinami. Přes silnici hulákám, že to mám! Jeho palce letí nahoru a široký úsměv z hlubin ztemnělé Nudle značí gratulaci, vodka už se prý chladí. Nemůžu, slíbila jsem ještě zařídit pugét a přání pro francouzštinářku.
Až do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu