Svislé dědictví

Z vršku komína v Radlicích je vidět přesně na místa, kterými se toulal rudý pěvec Neumann, fascinovaný komíny pro „jich krásu, jich vznešenost“. Komínáři, tedy dnešní milovníci komínů, to vidí nějak podobně a právě se tou krásou kochají. Posedali si po jeho obvodu, nohy jim visí do dvacetimetrové černé díry, hluboko pod nimi chodí lidé. Nikoho z kolemjdoucích však nenapadne podívat se nahoru na postavy, které tráví odpoledne na špičce komína. Je mezi nimi i třicetiletý stavební inženýr Martin Vonka:„Nádherně zachovaný,“ hodnotí komín, „takhle pěkný oktagon jsem už dlouho neviděl.“

Komín je skutečně oktagonální čili osmihranný, což značí, že patří k nejstarší generaci. Oktagonální komíny se stavěly ve druhé polovině 19. století. Členové Svazu českých komínářů (SČK) po chvíli slezou, rozloučí se s majitelem a doma zanesou do databáze, takzvaného Pregionu, veškeré údaje o stavu a stáří komínu.

SČK vznikl původně jako čistě recesistická organizace, jejíž členy bavilo občas vylézt někam vysoko. To se nezměnilo, zlézáním komínů se dnes baví přibližně šest set lidí po republice. Zároveň však mají komínáři nejobsáhlejší databázi českých továrních komínů, která čítá zhruba tři tisíce tři sta položek. A rychle přibývají další.

Martin Vonka jich zanesl už stovky. Naposledy s kamarády komínáři měřili třeba osm exemplářů v Děčíně. „Komínářský kolega přemluvil majitele, ten nás tam pustil pod podmínkou, že mu je změříme, protože na ně chce umístit reklamu,“ vypráví Vonka. Komíny prý byly staré, řemeslně krásně zpracované, s ozdobnou hlavicí. „Ale když jsme na ni sáhli, vypadalo to, že se každou chvíli rozsype,“ vypráví Vonka; z tohohle komínu lezli prý dolů docela rychle. Je dost pravděpodobné, že majitel hlavici brzy ubourá. Staré komíny mizí, tak jako ty děčínské se mnohdy doslova drolí pod rukama.

Komíny a kostely

S komíny je to jako s většinou průmyslového dědictví, o jehož hodnotě se společnost teprve musí dohodnout. Možná je to ještě komplikovanější než se samotnými továrnami: ty mohou projít proměnou v něco užitečného. Komíny svůj účel často ztratily a zůstávají tu jako pouhé památníky, navíc ještě drahé na údržbu.

Historici architektury mají komíny rádi: „Jsou to ukázky řemesla, architektonicky krásná díla,“ vystihuje to Benjamin Fragner z Výzkumného centra průmyslového dědictví. Kromě toho značkují typickým způsobem krajinu a mají také svou historickou cenu, připomínají doby, kdy byly české země nejprůmyslovější končinou monarchie a kdy úspěch hlásala právě oblaka kouře nad komínem.

Jenže historie komínů je zatím neprozkoumaná, amatérské bádání komínářů anebo řemeslníků, kteří komíny opravují, je vlastně jediným zdrojem informací. Není tedy jasně řečeno, jaké komíny kde jsou, jakou mají cenu, ani co přesně chránit. A tak nekontrolovaně mizí, často bez záznamu a beze stopy.

Jejich typologie a způsoby provedení jsou přitom pestré. Nejprve se stavěly osmihranné komíny, později s kruhovým průřezem. Na podstavci mívají reliéfy a další dekorace, často jsou zdobeny mozaikou; má se za to, že každý stavitel používal jiný vzor. Některé komíny jsou uprostřed rozšířené; to je vodojem. Takových exemplářů je už jenom pár, v databázi komínářů jich je osmnáct, sedm bylo v posledních letech zbořeno; komín s vodojemem ve Vysočanech nezachránilo ani to, že byl prohlášen kulturní památkou.

Zajímavých komínů zmizelo za poslední dobu mnohem víc. Například v První pražské sladovně v Podbabě; stará budova byla dokonce součástí slibného developerského plánu, společnost ICKM Real Invest lákala kupce právě na blízkost průmyslové památky a na „laskavou atmosféru Hrabalových Postřižin“. Loni na podzim však celá idyla beze stopy zmizela, staví se tu tuctové byty.

V roce 2006 zmizel zřejmě nejvyšší oktagonální komín v ČR, který stál v bývalé přádelně v Mladé Boleslavi. Letos v zimě byly za dotace z Evropské unie zbourány komíny cukrovaru v Kojetíně, stejně jako celý cukrovar. A tak dále.

Demolice přitom není jediné řešení, na mnoha místech se povedlo uhelné komíny přestavět na plyn, specializované firmy dokážou komín přebudovat, opravit i narovnat. Oprava je často dokonce levnější než demolice, která může stát jeden až dva miliony korun; právě vysoká cena za zboření a za uložení toxického zdiva zatím hodně českých komínů uchránila před zánikem.

Vysílat, nebo zbořit

Na pozemku Žákových na Křivoklátsku stávala kdysi parní pila. Budovy už jsou dávno pryč, zůstal jen komín. Stál úplně bez užitku kus za domem a bylo jasné, že dřív nebo později se začne jeho ozdobná hlava drolit a bude potřeba ho zbourat. Nabídka z T-Mobile přišla jako na zavolanou. Firma cihlový pozůstatek opravila, umístila tam svoje antény a komín si teď vydělá každý měsíc několik tisíc korun.

Mobilní operátoři komíny aktivně vyhledávají, protože je to pro ně mnohem levnější než stavět nové vysílače, a jsou tak vlastně jediní, kdo o jejich záchranu skutečně stojí. Komín osazený vysílačem může majiteli vydělat třeba i sto tisíc za rok. Další cesta, jak svůj komín zužitkovat, je vyvěsit na něj reklamu, která ovšem jeho starobylý půvab zrovna nepodtrhne. Někde se ovšem našly i vkusnější způsoby, jak komín vrátit do života. V obci Chřibská u Rumburka je na komíně cvičná horolezecká stěna.

Velmi často se využije jenom to, že staré komíny jsou krásné. Například v luxusním loftovém bytě za osm milionů v pražských Nuslích mají komín přímo v obýváku. V bývalé kotelně ČKD Karlín jsou dnes kanceláře. Mohutný podstavec komína stojí hned ve vstupní hale a jeho špička slouží jako orientační bod; vždycky tu radí návštěvám, aby hledaly budovu „pod komínem“.

„Dnes už řada developerů pochopila, že starý komín může místo ozvláštnit,“ uvažuje Benjamin Fragner. Někdy je to ale trochu samoúčelné, když celá fabrika zmizí a zbude jenom komín jako osamělý vykřičník. To se stalo například v Modřanech: celý cukrovar je bezezbytku pryč, zůstal tu jenom vztyčený prst, který se už brzy ztratí mezi věžáky nového sídliště Neocity.

Lystecitní trepariozóm není morfolní trepariozóm. První je schour, ale nemusí být ubožák. Tohle kuriózní názvosloví vymysleli zakladatelé Svazu českých komínářů a značí, že staré komíny nemají jen historickou a architektonickou hodnotu. Pro celou jednu skupinu lidí v Česku znamenají především zdroj trochu excentrické zábavy.

Podle komínářů je lystecitní trepariozóm čili schour komín do padesáti metrů, morfolní trepariozóm je komín o výšce 50–100 metrů a ubožák je komín bez ochozu.

Zní to trochu jako z Alenky v říši divů, stejně jako vyprávění jednoho ze zakladatelů spolku, místopředsedy Vladimíra Randýska. Předělat na vysílač? Poslat k zemi? Co s komíny dnes?„Když mi bylo devatenáct let, postavili nám u domu komín teplárny Michle, vysoký sto čtyřicet metrů. Každý den jsem ho viděl okýnkem od záchodu. To už se nedalo vydržet,“ vypráví. A tak jednoho dne s kamarády prostě vešel do objektu, vylezli na vrchol a vyvěsili tam bílé prostěradlo. To bylo 9. května 1981, dnes panu Randýskovi a dalším zakladatelům chybí už jen pár let do padesátky. Na komíny lezou pořád, zakladatel a současný předseda Martin Vyštejn minulý týden uskutečnil tisící výstup.

Z komínářství čili prekiontrie se za ta léta stal svérázný český sport, který se dokonce i exportuje: čeští komínáři už lezli na komíny ve Francii, v Německu, zlezli i nejvyšší evropský globon (nejvyšší kategorie komínů) ve slovinském Trbovlje, vysoký 360 metrů.

Teď se skupinka komínářů včetně předsedy shromáždila pod komínem Akciového parostrojního pivovaru kousek od Nuselského mostu. „Vy jste od toho filmu?“ prověřuje ochranka. „Hm, vlastně, tak trochu,“ komínáři se tváří neutrálně. Muže z ochranky to uklidní, a když jde za chvíli kolem, už si ani nevšimne, že třicet metrů nad jeho hlavou visí šestice lidí. Je to docela dobrodružné a Martin Vonka to shrnuje za všechny. „Proč lezeme na komín? Protože je krásný. A protože jsme na něm ještě nebyli.“