Odcházení

Zdenek Slouka

(1923) je profesorem politologie. Byl politickým analytikem při americké okupační armádě. Přednášel na New York University, Columbia University, dále na univerzitě ve Washingtonu a na Lehigh University v Pensylvánii a naposled na Univerzitě Karlově. Od roku 1992 žije trvale v Praze.

Osmnáctiletá Monika a dvacetiletý Jakub, studenti, myslící lidé, oznámili svým rodinám, že se jim nelíbí svět, který je obklopuje, a že jej tedy opouštějí. Krátce nato, uprostřed máje L. P. 2008, jej společně navždy opustili.

Jistě ojedinělá tragédie, zlom, odchod. Ale ojedinělá je jen svým provedením, svým otřesným konečným řešením, svou neodvolatelností. I když mohli mít i jiné motivace, o nichž dosud nic nevíme, Monika a Jakub vystoupili z řádu společnosti a světa, k němuž nechtěli patřit, a cítili, že v dnešní konstelaci moci jej sami nezmění.

I jiní mladí lidé vystupují z řádu světového společenského uspořádání, vzdorují mu a buší do něj rozzuřenými pěstmi. To není nový jev. Jen jeho rostoucí rozměry jsou nové a nové jsou jeho hrůzné deformace. Nevědouce, čeho se chytit a jak artikulovat svůj vzdor, propadají chorobným hnutím, pod jejichž neonacistickými, fašistickými, anarchistickými a komunistickými vlajkami berou do rukou dlažební kostku a roztříští výkladní skříň společenského pořádku, zmlátí železnou tyčí policistu představujícího řád, ničí symboly řádu, zákony, památníky i hřbitovy. Racionalita v tom není. Do jejich vědomí neproniká, že svým konáním jen zhoršují právě ty stránky společenského řádu, proti nimž jdou kamenem.

Vzdor v různých barvách

Základní prvky tohoto všeho – rostoucí vzdor proti řádu, vedoucí jen k ztopoření jeho vad – lze najít i jinde v různých barvách. Jsou víc než viditelné v terorismu, nejen muslimském, i na zcela jiném pólu v násilnictví fotbalových fanoušků. Je přitom lhostejné, zda je za tím fanatismus kvazináboženský nebo kvazifotbalový, oba dovolují řádit proti řádu, zabíjet bombami nebo klacky rozbíjet hlavy a věci.

Ale nelze zůstat jen u začátku, vzdor proti společenskému a světovému řádu není jen doménou mladých lidí, i jiní z něj odcházejí, aby byli co nejvíce mimo řád a nepodléhali jeho normám, které jim nevyhovují. Ani tady není nic nového, jen jde opět o větší rozměry, intenzitu, míru bezohlednosti. Nemám-li dost beznaděje a síly řád zcela opustit ani si netroufnu dát mu najevo svůj vzdor dlažební kostkou nebo kopancem do policisty, udělám to penězi.

Nějakých pár tisíc na to nestačí. Ale s miliony, s pár stovkami milionů, je už snadné vymanit se z daného, nepohodlného řádu. Chytrák, který křivě vyzískal pár desítek tisíc, padne řádu za oběť. Chytřejší chytrák, obtěžkán mnoha miliony, odchází mimo řád, který mu nevyhovuje. Najde si ostrov v moři. Je-li nadán také politickým křeslem, uchýlí se na svůj vlastní ostrov uvnitř řádu samého, dobře ohlídaný miliony. Rozhlédněme se a trpělivě je počítejme, není jich málo, a svým odcházením do skrýší mimo řád jen prohlubují slabiny řádu a živí ohniska vzdoru.

Nemám zdání, jak velké procento mladých a těch ostatních se ať už slepě či sebestředně pouze odcizuje společenskému řádu bez viditelné snahy jej zlepšovat – odcházení a odcizení nic neřeší. Jistě, je to vše jen na okraji společnosti, ale oči i cit mi napovídají, že se ten okraj rozšiřuje. A že jsem při svém věku pesimista? Tak to mě snad ještě nepotkalo. Kdybych byl pesimista, proč bych o tom psal a raději nešel na ryby?