Město jako vyprahlý terč

Otočím kohoutkem v takřka luxusní hotelové koupelně. Voda tentokrát vytryskne, což v centru Ulánbátaru není nikdy stoprocentně zaručené, jenže pouze ledová. Protočila jsem sto litrů a čekala na vlažnou vodu víc než deset minut. Následující týden jsem se raději sprchovala studenou, což ulánbátarští „plýtvači“ v panelákových bytech nedělají: každý z nich denně spotřebuje průměrně 260 litrů vody. Běžný obyvatel jurtovišť kolem centra mongolské metropole přitom žije z pouhých sedmi litrů vody na den.

Sedm litrů denně – tři v mongolském suchu vypiju, ve dvou si umyju věčně zaprášené ruce a obličej… a ve zbylých dvou bych jako obyvatelka jurty musela vyprat prádlo, vykoupat se, umýt nádobí, děti a ovoce a uvařit z nich rodině polévku. Ještě že většina latrín v okolí jurt, kruhových stanů, není splachovací; na to už by denní příděl vody nestačil. Navíc není jisté, že bych nějakou vůbec získala – podle posledních údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) má v dvouapůlmilionovém Mongolsku přístup k pitné vodě jen 66 % obyvatel, podle humanitární organizace World Vision pouze 36 % obyvatel.

Dnešní západní svět zajímá ekonomická krize v USA, cena ropy a problematika biopaliv. Voda počká – byla tu dřív, bude tu i dál. Obyvatelé Asie už dávno vědí, že to není tak jednoduché. Číňanům před očima vysychá Žlutá řeka, jejíž tok se v roce 1997 dokonce na sedm měsíců úplně…