Když se tygři zlobí a nikomu to nevadí
Na ostatní vojáky se dívají s nepřehlédnutelnou dávkou shovívavosti jako na „zelené“.
Na ostatní vojáky se dívají s nepřehlédnutelnou dávkou shovívavosti jako na „zelené“. Pro ty, jimž tahle armádní latina nic neříká, dodejme, že mluvíme o letcích, kteří jsou přece „modří“. Stíhací piloti patří všude na světě k armádní elitě a i piloti českých gripenů jsou na sebe patřičně hrdí. Jenže česká armáda svou extratřídu ztrácí: jen za poslední rok odešli čtyři piloti z jedenadvaceti.
Není to nic, co by armádu rozkládalo. Na volná místa si brousí zuby desítky nováčků, mladí letci by měli usednout do kabin ještě před koncem roku. Potíž je spíš v netečnosti, s jakou místní vojenští šéfové zkušené letce s tisícovkami nalétaných hodin nechávají odejít. Proč piloti končí? A proč to nikomu v armádě, která do elitní letky investovala desítky milionů, nevadí?
Pravidelná euforie
I se špunty v uších se ten řev zařezává hluboko do mozku. Zvlášť když od nastartovaného gripenu stojíte jen pár metrů. Petr Mikulenka (42) právě opustil svou kancelář velitele letecké základny, vyzdobenou modely a fotkami všech možných letadel, a ve speciální kombinéze a helmě vyrobené na míru se teď v kokpitu stíhačky připravuje na hodinový let.
Krátce „zavrtí“ strojem, vyzkouší jeho další funkce a zamává na tři techniky, kteří s klapkami na uších čekají hned vedle, že je vše v pořádku. Technik odtáhne od kola letadla žlutou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu