Katyň v. Chatyň

Igor Lukeš

(1950) je profesorem na Bostonské univerzitě, kde přednáší historii a mezinárodní vztahy. Publikoval několik knih, například Inside the Apparat či Gorbachev’s USSR: A System in Crisis anebo Československo mezi Stalinem a Hitlerem: Benešova cesta k Mnichovu.

Každý národ má své historické martyrium. Jeho hrůzu umocňuje pocit, že ho uznává jen on sám, zatímco jiní ho bagatelizují, nebo dokonce jeho existenci popírají. Národ pak nad svou ztrátou stojí v osamění, asi jako by vám někdo umřel, ale kromě vás mu na pohřeb nikdo nepřišel. Pro Čechy je to Mnichov, pro Poláky Katyň.

Andrzej Wajda nedávno natočil o Katyni film a při té příležitosti vyšlo v českém tisku na to téma několik článků. Šlo v nich hlavně o popis té tragické události. Chtěl bych čtenáři ukázat, že věc má i jiné dimenze, které jdou za rámec toho, co se stalo s polskými důstojníky v sovětském zajetí.

Nejprve holá fakta. Stalin spolu s Hitlerem napadli Polsko v září 1939. V části země, která se ocitla pod vládou Moskvy, proběhly deportace politicky nespolehlivých Poláků do různých částí Sovětského svazu. Katyňský příběh se týká 15 570 polských důstojníků, které NKVD držela v táborech Ostaškov, Kozielsk a Starobělsk. Jen 448 zajatců projevilo ochotu ke spolupráci s nepřítelem; jen oni přežili. Ostatní byli mezi dubnem a květnem 1940 zavražděni sovětskou bezpečností. Jedním z míst, kde se popravovalo, byl katyňský les blízko města Smolensk. V roce 1943 tam Němci odhalili hroby, v nichž bylo 4143 polských důstojníků.

Co na to encyklopedie

Moskva odmítla veškerou odpovědnost a prohlásila, že Poláky zavraždili nacisté. Churchill a Roosevelt Stalinovu lež nejen oficiálně přijali, ale dokonce ji i aktivně šířili. Jakýkoli pokus ukázat prstem na pravého viníka v Kremlu oba tvrdě potlačili. Rusové se snažili katyňské vraždy hodit na krk Němcům ještě v Norimberku; pokus trapně zkolaboval. Britští a američtí soudci vše viděli, ale ani nepípli. Americký Kongres věc důkladně vyšetřil a ukázal, že vraždy spáchala NKVD. Když se ale svou zprávu pokusil předat prezidentu Trumanovi, ten ji ze strachu odmítl přijmout. Katyňská tragédie žila dál jen v srdcích pozůstalých.

Koncem 60. let začali zahraniční Poláci budovat svým katyňským obětem pomníky. Moskva na to reagovala protesty a dál tvrdila, že důstojníky popravili nacisté. Zároveň si vymyslela novou formu lhaní. Aby zakryla sovětské vraždy v Katyni, vybudovala velkorysý památník obětem nacismu v Chatyni. Katyň je ve smolenské oblasti a Chatyň blízko města Minsk.

Kdo si dá tu práci, zjistí: mapa ve Velké sovětské encyklopedii z roku 1954 neuvádí „Chatyň“. Táž publikace z roku 1956 uvádí „Katyň“. Oficiální sovětský atlas z roku 1959 neuvádí ani „Katyň“, ani „Chatyň“. Stejná publikace z roku 1974 uvádí pouze „Chatyň“, „ale „Katyň“ už pro ni neexistuje.

Celá řada světových osobností, včetně prezidenta Spojených států, byla v Chatyni poklonit se sovětským obětem nacismu. Protože však „Chatyň“ a „Katyň“ zní americkému uchu identicky, slavný novinář Bob Woodward, týdeník Times, stejně jako deník New York Times běžně píší o fiktivním nacistickém zločinu v Katyni. Wajdův film o skutečném sovětském zločinu na Polácích zatím nenašel amerického distributora.