Jezuita objevuje Moskvu

V chronologických přehledech význačných jedinců působících v českých zemích narážíme tu a tam na zvláštní mezery. Jako by nikdo z generací, které v určitém období vstupovaly na scénu, nestál za zmínku. Nápadný je tento deficit v druhé polovině 17. století. Jistě, střední Evropu tehdy zpustošila třicetiletá válka a významná část elit odešla do exilu, ale přesto se tady nadále nějak žilo a přemýšlelo. Zřejmě však způsobem, který se později nehodil do koncepce národních dějin.

Takto „vynechána“ byla i generace jezuity Jiřího Davida ze Zdic (1647–1713), autora pozoruhodného cestopisu z Velké Rusi neboli Moskevska. Je příznačné, že z jeho vrstevníků má dnes pevné místo v obecném povědomí snad jen chodský rebel Jan Kozina Sladký (1652–1695), jinak známe osobnosti narozené buď o třicet let dřív, nebo o třicet let později.

Přízrak budoucnosti

Davidova zpráva zaujme už svým věcným, překvapivě moderním stylem. Učený hebraista a doktor filozofie, jenž před cestou do Moskvy přednášel na olomoucké univerzitě, vykresluje ruskou realitu s přesností, jakou by mu mohli závidět agenti zahraničních rozvědek. Svými analýzami ruských poměrů cestovatel předjímá ve své době dosud neustavené vědní obory, jako je politická ekonomie nebo sociologie. Rozebírá problematiku státní správy, trestního práva, vojenství, náboženství, klimatických a přírodních podmínek.

Je diplomaticky rezervovaný, dovede však naznačit i citovou účast. Má smysl pro humor, libuje si v téměř neznatelné ironii, ale občas je ruskými absurditami upřímně zděšen. V Moskvě pobýval tři roky a zažil zde historický okamžik, kdy se mladičký Petr Veliký zmocnil vlády. Poznal tak starou svatou Rus krátce před její agonií, během níž se proměnila v militaristické impérium. Rusko jej už tehdy šokovalo zvláštní směsí civilizační zaostalosti a dokonale propracovaného státního dohledu. Každý obyvatel i cizinec tu je přísně evidován a průběžně sledován, „aby nemohl uniknout“, jak se psalo v carských výnosech.

Moskvané „toho mezi sebou mnoho nenamluví, chovají se opatrně, jeden se bojí druhého, nemají k sobě navzájem důvěru, jsou podezřívaví a nevěří si“, píše jezuita. Pozastavuje se i nad tím, že v Rusku neexistuje žádný psaný zákon, vše se řídí vůlí, popřípadě jen okamžitou náladou cara. Základním mechanismem vládnutí je všeobecné donašečství. Tresty jsou přísné – popravy, bití, vyhnanství do mrazivých pustin. Brutalitu světské moci doplňuje neuvěřitelná omezenost pravoslavného duchovenstva, které často nezná ani otčenáš.

Davidův interní jezuitský spis z roku 1690 jako by obnažoval kořeny, z nichž později vybujel stalinismus. Ten se sice šminkoval importovaným marxismem, mízu však čerpal právě z velkoruských tradic. Autor nepsal pro veřejnost, ale pro své řádové představené; nezdržoval se proto propagandou, ale mířil přímo k věci. Představitel sil, které se v českých zemích dlouhodobě pojí s představou temna, působí na pozadí ruských reálií jako osvícenec, ovšem bez iluzí a utopií pro tehdejší dobu typických. Jako bystrý pragmatik západního střihu, jenž v Moskvě rozpoznal přízrak budoucnosti.

JIŘÍ DAVID ZE ZDIC: NOVODOBÝ STAV VELKÉ RUSI NEBOLI MOSKEVSKA

Přeložil Josef Koláček, Refugium Velehrad-Roma, 143 stran