Dlouhý poločas rozpadu
Režisér oslovil Karla Cudlína, aby v Balutech fotografoval. A ukázalo se, že Cudlín byl v Balutech fotit už několikrát a nepochopitelně se se Štinglovým štábem míjel. Výsledkem spolupráce Štingl–Janek–Janková–Cudlín je unikátní audiovizuální projekt nazvaný Ghetto jménem Baluty.
Baluty, to je rozlehlá centrální čtvrť v Lodži. Má špatnou pověst: alkoholismus, pouliční gangy, zanedbané domy, špinavé dvorky. A temnou minulost: na podzim 1941 sem Němci svezli 200 tisíc Židů z okupovaných území. Pět tisíc z protektorátu Čechy a Morava, vesměs asimilované Čechoslováky bez víry a znalosti jidiš. Mezi polskými Židy se ocitli jak ve vosím hnízdě: i pro ně byli nepřátelé. Přežilo jich jen 270.
Režisér Pavel Štingl (1960) jel původně do Balut jako turista. Doprovázel pár pamětnic, které přežily internaci a chtěly se podívat na novou pamětní desku. „Tohle byl přece náš dvorek, tamhle naše okno, tam jsme se schovávaly při selekcích do transportu,“ začaly překvapené ženy vzpomínat. Baluty totiž nikdo nestrhl, nepřestavěl, nezměnil. Krok za krokem Štingl objevoval, že ghetto zůstalo ghettem. Lidé v Balutech jsou dodnes jiní než ti venku a všude leží zvláštní tíha, jako by válečné události měly dlouhý poločas rozpadu.
Štingla ten fenomén přitahoval – co má minulost společného s přítomností, jak do ní přesahuje? S Miroslavem Jankem jako kameramanem začali natáčet dokument, kde se výpovědi českých lodžských veteránů střídají se situacemi a rozhovory s Poláky, kteří v Balutech žijí dnes.
Kino není řešení
Režisér oslovil Karla Cudlína, aby v Balutech fotografoval. A ukázalo se, že Cudlín byl v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
