Česká hudba vlastním nákladem

Pokladny supermarketů a novinové stánky. Na těchto místech je dnes mnohem živěji než ve starých klasických prodejnách s hudbou. Nejen u nás. Ve Spojených státech nedávno proběhl Den hudebních prodejen: ve specializovaných obchodech koncertovaly stovky hudebníků, konaly se lákavé akce, vše kvůli tomu, aby distributoři lidem připomněli, že něco takového jako hudební prodejna ještě stále existuje.

Jak může v takovém čase postupovat muzikant, který chce nabídnout posluchačům novou nahrávku? Mnozí si ji prostě vydají sami: ať už přes internet jako popoví Ohm Square nebo na půvabně anachronickém vinylu jako laureáti letošní ceny Anděl Birds Build Nests Underground.

Rozjet to jako autobus

Kapela Ohm Square patří ke generaci taneční scény, pro kterou tu byla obtížná distribuční situace už od devadesátých let. Skupina se stala dost populární, zdaleka nejen díky tomu, že její člen Jan Čechtický dostal jednu z hlavních rolí v Ondříčkově filmu Šeptej. Když ale jejich předposlední album vydal velký Universal Music, působilo to, jako by hudba vzešlá z klubové subkultury definitivně srazila paty a zařadila se mezi nevzrušivý a nenápaditě marketingovaný pop pro masy.

Čechtický dnes říká, že zkušenost s minulým albem jejich aktuální rozhodnutí neovlivnila. „Spíš situace v hudebním průmyslu. Všechny pokusy včetně vzniku serveru I-legálně nám připadaly zkostnatělé či nefunkční, měli jsme pocit, že tu bohužel pro kapelu našeho typu není jiné cesty než DIY,“ připomíná fenomén do it yourself čili udělej si sám. Obchodníci shodně s muzikanty tvrdí, že s internetovým prodejem české vydavatelské pobočky váhaly nešťastně dlouho. Na síti několik let neexistoval legální rychlý a praktický přísun hudby, publikum se tedy masově naučilo sdílet a stahovat hudbu načerno. To dodnes ovlivňuje menší zájem o virtuální prodejny typu I-legálně.

Ohm Square se rozhodli pro akci. Hlavní impulz přitom přišel z nečekaného prostředí: pražský dopravní podnik začal prodávat jízdenky přes SMS. „Ideu prodávat touto cestou jsme měli v hlavě několik let, ale když jsme viděli, že ji zavedla v praxi taková instituce jako dopravní podnik, neváhali jsme a začali oslovovat SMS brány.“ Ohm Square promýšleli počítačový program, který by generoval zákaznické kódy a bezpečně komunikoval s SMS bránami. „Nakonec skript napsal Andrej Lažo, který se na našem albu podílel jako zvukař. Teď program máme a můžeme ho nabízet i dalším zájemcům.“

K elektronické „easy“ muzice Ohm Square se technicistní a odosobněný prodej přes koupený kód na její internetové stránce hodí. Pár týdnů po vydání alba se prodeje pohybují podle kapely „řádově ve stovkách“, s čímž jsou Ohm Square nadmíru spokojení. „Zřejmě hraje velkou roli cena a taky jednoduchost systému,“ míní Čechtický. Celá deska stojí stovku, jednotlivé skladby jsou po patnácti korunách. Kapela sice na albu nevydělá horentní sumy, nicméně dostává ho k publiku nezávisle a svižným tempem: co by za to jiní dali. Trefila se do pohyblivého cíle v éře, kdy nikdo neví, co bude za pár měsíců.

„Jak se bude distribuovat moje muzika za pět let?“ uvažuje Čechtický. „Možná podobně jako dnes, jen budou asi hrát ještě větší roli mobily jako opravdu multifunkční přístroje.“

Obešel já Polí pět

V pražské prodejně Polí pět (nazvané podle citátu z Ladislava Klímy) se podiví každý, kdo si dosud myslel, že nezávislou scénu u nás reprezentuje label Indies. V Dittrichově ulici se mu otevře spojitá krajina kompaktních disků, vinylů, samizdatových komiksů, triček, nezávislých filmů nebo multimediální dokumentace happeningů. Jsou tu schody do rozsáhlého nižšího podlaží subkultury, o které většinová distribuční síť nic moc neví.

„Jde o to, koho chcete ještě pokládat za samovydavatele,“ říká vedoucí (kamenného i virtuálního) obchodu Josef Jindrák.„Pro některé tvůrce je nepřijatelným establishmentem už i label Silver Rocket.“ Když se tak rozhlížíte po kartonových obalech, ručně kolorovaném designu, provázky omotaných dílech a číslovaných sériích, zdá se opravdu disk v plastu s tištěným bookletem jako něco archaického.

Není tenhle svět vyhrazen příliš menšinové kultuře? Zdaleka ne vždy. Sám Jindrák právě vydal album lo-fi písničkáře Květoslava Dolejšího, o němž Respekt psal už před několika lety a který má pověst kultovního samorosta. Leckterých titulů si objednávají překvapivé množství zasvěcenci z ciziny. Odsud také přichází jiné malonákladové artefakty – třeba od psychedelických folkařů nebo jednoho z vídeňských akcionistů, dlouholetého pořadatele radikálních krvavých rituálů Hermanna Nitsche.

Některé kapely navíc vydávají ve vlastní malé edici jen část své produkce, jinou pak distribuují přes největší světové firmy. Příkladem jsou newyorští Sonic Youth, kteří právě vydali „bestofku“ u kavárenského koncernu Starbucks. Jejich abstraktnější snímky však lze najít po světě právě v takových kutloších, jakým je Polí pět.

Čeští vyznavači samovydavatelství se pochopitelně ne vždy zabývají legálními náležitostmi. Oficiální zápis do rejstříku firem totiž automaticky přináší komunikaci s nemilovaným Ochranným svazem autorským. Mnozí nad tím mávnou rukou, případně berou ignoranci coby součást svého postoje. Paradoxní situace nastane, když se takto vydaná hudba během pár let proslaví. Převzít debut pro „velké“ vydání je pak dost složité: znamená to najít cestu, jak doznat existenci nahrávek, jež dosud visely ve vzduchu lehce mimo zákon.

Anděl pro 333 vinylů

Pro nevelkou českou uměleckou scénu je vydávání „v malém“ úměrné zdejším podmínkám. Kdo udá převážnou většinu nákladu na domácí scéně, nemusí mít z malých čísel komplex: všichni přece víme, jak rozsáhlé je u nás publikum současného umění. Dá se ale vůbec dostat do povědomí lidí, když vydáte gramofonový vinyl v číslovaném nákladu 333 kusů? Někdy ano. Duo Birds Build Nests Underground získalo právě za takový titul letos hudební cenu Anděl. Porota alternativní části soutěže vyzdvihla jeho album Night Night, které tvoří koláž recyklovaných zvuků, pocházejících výhradně z gramofonových alb.

Polovičku dua tvoří Petr Ferenc, který je zároveň hudebním publicistou. „Většina hudby, kterou sledujeme, vychází po světě na labelech, které vydávají v relativně malých nákladech umělce, za nimiž si stojí. V jejich čele nejsou profesionální manažeři, ale lidé, kteří chtějí hudbě, kterou milují, pomoci na svět,“ říká Ferenc a připomíná značky Dekorder, For4Ears nebo Rune Grammofon. „Samovydávání už dávno není výsadou punkové a hardcorové produkce. Dá se dělat i mnohem zajímavěji než stylem vypálený disk plus xeroxový obal.“

Novinářům svou hudbu duo raději rozeslalo na kompaktu – co kdyby nepatřili k nadšencům pro starý dobrý gramofon. Vinyl však vydalo hrdě a bez obav, že by si tím zužovalo posluchačskou obec. „LP jsme vydali ze tří důvodů,“ vypočítává Ferenc. „Máme ten nosič rádi, tvoříme pro něj a chceme nabízet exkluzivní výrobek. V malém nákladu, pro fajnšmekry. Navíc, jak se zdá, doba zajímavě vypraveným, nízkonákladovým edicím přeje.“ Podle Ference si totiž takový pěkný barevný vinyl v číslovaném nákladu a s ručně vyrobeným obalem posluchač raději koupí, než by si ho nelegálně stahoval z internetu. „Z artefaktu vám pak zbudou jen jedničky a nuly. Kdo si nás pustí z desky, je spoluúčastníkem tvůrčího procesu – čím víc ji ohraje, tím víc jsme to my.“

I umělec jednadvacátého století půjde do undergroundu, parafrázuje Ferenc Marcela Duchampa. Ale romantizující vize hudebníka, o něhož je menší zájem než dřív, nemusí být jedinou verzí budoucnosti. Jak bylo řečeno o hudební distribuci: nikdo dnes nedokáže říct, co přinesou příští měsíce a roky.