Opulentní i velkorysé Cannes

Plejády snobů, limuzíny, opulentní hostiny a soukromé pláže střežené ochrankou. Na druhé straně zprávy o katastrofách v Barmě a Číně a filmy plné strádajících lidí, chudoby a válek. Když se k tomu přidá déšť a organizační chaos, připomínal festival v Cannes minulý týden večírek, kde se nad ránem mísí kocovina s opilostí a nikdo neví jak dál. „Chci, aby byla letošní Zlatá palma politická,“ prohlásil na začátku předseda poroty Sean Penn (výsledky festivalu byly oznámeny až po uzávěrce našeho vydání). Jenže s přibývajícími filmy narůstaly rozpaky nad tím, jak film s politikou a vůbec se životem souvisí.

V Cannes se vždycky věřilo v autorský film. Donedávna platilo, že ti úspěšní táhli filmový byznys i za umělce, kteří si na sebe nevydělají. Výběr Seana Penna za předsedu poroty tu myšlenku podtrhoval – jako herec je hvězda první velikosti, v Cannes neudělal krok bez ochranky a do kina jezdil lodí; jako režisér se hlásí k odpovědnosti za rovnováhu ve světě.

Problém je, že globalizace a ilegální stahovací servery všechno změnily a filmový průmysl přestává jako celek fungovat. Zajímavé malé snímky se špatně prodávají, diváci o nich nevědí a propast mezi možnostmi bohatých a chudých je tak obrovská, že myšlenka nějaké rovnováhy vypadá jako naivní pohádka. Jak ve filmu, tak v životě.

Ústa Angeliny Jolie

„Čekal jsem…