Ohnisko duševní choroby

Tyrolský dramatik Felix Mitterer (1948) patří momentálně v Rakousku k nejhranějším autorům. Také na českých scénách byl několikrát uveden, v současné době je na repertoáru Divadla Rokoko jeho hra V jámě lvové.

Jistě je tak populární i proto, že si vybírá problematická a kontroverzní témata, kterými vyvolává polemiky a skandály. Zpochybňuje církevní dogmata a připomíná sexuální prohřešky v církevních kruzích, řeší otázky přistěhovalectví, rasismu a xenofobie či postavení homosexuálů na venkově. Vyrovnává se s nacistickou minulostí své země a protestuje proti alpskému turismu. Prostě, Mitterer se řadí spolu s Bernhardem, Jelinekovou, Handkem či Turrinim k autorům, kteří s gustem rýpají do bolavých míst rodného Rakouska.

Jedinečná je jeho inspirace lidovou hrou. Dovedlo ho k ní zřejmě venkovské prostředí, v němž jako dítě adoptivních rodičů vyrostl. Sám sebe označuje za lidového autora a jeho hry bývají premiérovány ochotnickými spolky, pro něž často píše na zakázku. Napsal třicet dramat, v právě vydaném českém souboru Smrtelné hry najdeme tři z těch novějších.

Soucit s viníkem i obětí

Ve Smrtelných hříších autor definoval hřích jako „nesolidární chování vůči bližnímu a společnosti“. V cyklu sedmi jednoaktovek na téma pýchy, lenosti, smilstva, hněvu, lakomství, závisti a obžerství zachycuje podoby hříchů v současné společnosti. Tematizuje problém muslimských přistěhovalců, absurdní zpovědi v talk show, anorexii či sadomasochistické obsese i pocit promarněného života. Většina příběhů se přitom odehrává v domácím prostředí. Jako by zdrojem všech konfliktů byla mocenská pnutí uvnitř rodiny, kterou jedna z postav označuje za „zárodečnou buňku státu jako ohnisko duševní choroby“.

Jana aneb Jak vymyslet národ je historická hra, kterou však Mitterer zamýšlel jako paralelu k Rakousku v době černo-modré koalice v roce 2000. Svou verzí příběhu Johanky z Arku, která se odehrává v 15. století i v současnosti, ilustruje projevy evropského populismu s prvky nacionalismu a xenofobie. Děj plynule přechází mezi oběma časovými rovinami – svatý Michael zvěstuje Janě boží poselství z televizní obrazovky, Jana chodí oděna v motorkářské kombinéze apod. Mitterer zobrazil Johanku coby dívku zneužitou mocenskými strukturami mužského světa, ale svým pojetím ji vlastně také sám zneužil. Jeho Jana je v úvodu znásilněna dvěma cizinci, a tak je její motivace k očištění Francie „od všech cizáků“ redukována na osobní mstu; závěrem se ocitá v psychiatrické léčebně, kde sleduje své upálení v televizním přenosu.

Nejsilnějším textem knihy je hra Zpověď (v roce 2005 ji odvysílal ČRo Vltava), zpracovávající téma homosexuality a pedofilie v chlapeckém církevním ústavu. Vylíčením intimního příběhu je Mitterer schopen vzbudit pochopení pro obě strany – oběť i viníka – a ve chvíli, kdy se hranice mezi nimi stírá, je dokáže obestřít soucitem.

Právě fabule poslední hry by snad mohla připadat někomu přehnaná. Copak v dětství zneužívaný muž by mohl v dospělosti spáchat tentýž hřích na vlastním synovi? Jenomže když spolu s Rakušany nyní nahlížíme, co se odehrává ve sklepeních navrchu uhlazených městeček, zdá se, že Mitterer ve svém díle zdaleka nepřehání. Jen intuitivně reflektuje svou současnost.

Autorka je básnířka a dramatička.

FELIX MITTERER: SMRTELNÉ HRY

Přeložila Magdalena Štulcová, Větrné mlýny, 200 stran