Magorovo srdce

Poezie nikdy nepřestává pracovat, pokud je skutečná. Žena básníka Kennetha Patchena Miriam těmito slovy myslela, že její muž byl básníkem stále a ve všem, co dělal. Totéž by se dalo vztáhnout i na underground. S tím také nelze jen tak flirtovat: buď je, nebo není. V Česku žije snad už jen jeden člověk, ve kterém se tyto dva způsoby života – poezie a underground – stoprocentně spojují: Ivan Martin Jirous řečený Magor (1944).

„Však teď jsem si jistý/ i před vámi jsem/ srdce své schoval,“ píše Jirous. Básně v jeho poslední sbírce Okuje však manifestují pravý opak: v nich před námi leží Magorovo srdce zcela nepokrytě. A je to srdce překvapivě čisté, neopotřebované. Taková srdce mívají dospívající, proto jim (stejně jako Jirousovi) projde i patos a kýč. Jak si ho ale dokázal zachovat člověk po šedesátce, který prošel v životě snad skoro vším?

„Chci od tebe tolik? Chci od tebe tolik? Chci od tebe všechno…,“ odpovídá nám Magor v jedné z nejkrásnějších básní sbírky. Je o ženě, která „třese se že nic neděje se už/ že se nic neudá/ že chudá zůstane a sama/ s rukama trčícíma do/ chvějivého stínu mimóz.“ Tématem Okují je hlavně loučení. Jsou to zpěvy za mrtvé miláčky, minulost, která se vrací „s vůní tůjí hřbitovních“. I láska je tu vždy nějak vztažena ke vzpomínkám.

Nekonečný workshop…