Když jde o vilu

Průčelí vily s antickými sloupy, stromy, zahradní nábytek. Dvacet postav pozvolna zalidňuje scénu. Hra, s níž se Václav Havel skoro po dvaceti letech vrací k divadlu, se zdánlivě od jeho starších kusů příliš neliší. Jen uvnitř se něco změnilo. Havlovi se vždycky dařilo dívat se na věci s odstupem, ale tentokrát se překonal a vysmál se opravdu všemu. Nejvíc sám sobě v roli prezidenta.

Když v závěru Odcházení zazní z reproduktoru: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, je nám z toho až do pláče, prvním dojmem z inscenace je ovšem radost. Jako bychom se po dlouhé době shledali se starým přítelem.

Parodie na hrdinu

Je tu Havlův typický jazyk, humor, postupy, časování. Baví nás sledovat kličky a přesmyky myšlenek, způsob, jakým hru vystavěl. On sám navíc své nápady komentuje. Dramatikův hlas vstupuje do představení, odkrývá triky a fígle, občas herce napomene. Mohlo by to působit násilně, ale kupodivu to funguje. Herci si počkají a diváci většinou reagují smíchem.

I základní postavy jsou podobné těm z her, které známe. Kolem mužského hrdiny (Vilém Rieger v podání Jana Třísky) krouží dlouholetá milenka (Irena – Zuzana Stivínová), nová milenka (Bea – Dora Bouzková), pokušitel (Vlastík Klein – Ivan Řezáč), výkonná moc (novináři – Karel Beseda a Phillip Schenker, fízlové – Eduard Čubr a Jaroslav Synek), dobrý přítel (Hanuš – Bořivoj Navrátil) a špatný přítel (Viktor – Marek Daniel).

Režisér David Radok respektoval Havlův požadavek, aby byly dodrženy základní scénické pokyny, převratných řešení se tedy v Arše nedočkáme. Zato však poctivé a do hloubky vedené práce s herci, prostorem, textem. Hraje tu každý detail, situace jsou dobře načasované, vystavěné i rozehrané. Herci (včetně Vlasty Chramostové v roli babičky) se drží v hranicích civilní hry, kterou si Havlův jazyk a styl žádá. S výjimkou Jana Třísky, který i sem dokázal místy propašovat expresivní hru a patos.

Režisér i autor prý chápou Odcházení jako hru o relativitě a rozpadu hodnot. Jenomže aby se mělo co rozpadat, musí to nejprve držet pohromadě. A co vlastně drží pohromadě v Odcházení? Jenom višňový sad, dokud ho „nové vedení“ nepokácí a nepostaví místo něj obchodně-zábavní středisko. Právě sad je zde hlavním hrdinou a ne bývalý kancléř Vilém Rieger. Ten se totiž rozpadnout nemůže. Nemá myšlenky, jen program. Je bez vnitřních pochybností a nadchnout se dokáže jen sám sebou a svou (bývalou) mocí. Padnou sice odkazy k morálním hodnotám, které kdysi ztělesňoval, ale nikdo netuší, jaké hodnoty to asi mohly být.

Kopřiva z Larga desolata byl symbolem proti své vůli, Rieger jím naopak být chce. Jenže coby symbol je beznadějně vyprázdněný. Neztělesňuje nic kromě slupky moci, je parodií na havlovského hrdinu – bezmocný mocný. Jen vnější mimikry se opakují. I Rieger je sváděn ke spolupráci, i on je přinucen cosi podepsat. Fráze jsou stejné a také totalita (zde tržně mafiánská) vykazuje obdobné rysy. Ale i kdyby Rieger svodům odolal, přece se proto nestane morálním (v kategoriích dobra a zla uvažujícím) člověkem.

U Havla nebyly věci nikdy kladeny jednoznačně, protistrany si navzájem nasazovaly škrabošky a kradly si repliky. V jádru jsme je však přece jen mohli od sebe rozeznat. To v Odcházení neplatí, protože tady žádné jádro není. Pod touto skořápkou je prostě prázdno. Nebojuje se tu o vnitřní integritu (jako v Largu desolatu) ani o duši (Pokoušení). Pokud tu o něco jde, pak je to vila. Někdo má pět vil a chce další, jinému vilu berou. Někdo se třeba i vily sám vzdá. Jenomže ani v tomto gestu se nedotýkáme žádného existenciálního problému, spíše existenčního.

A co to všechno dělá s divákem? Je-li Odcházení hra o relativitě hodnot, pak jednou z nich byl i prezident Havel. Když teď obrací všechno na ruby a sám sobě se vysmívá, je nám to vlastně hodně nepříjemné. Lépe řečeno: je to znepokojující. Jak on to vlastně tehdy myslel s tou láskou a nenávistí? Byl falešným symbolem nebo skutečným?

O takové otázky a o takové znepokojení ale asi jde. Tedy v absurdním divadle.

VÁCLAV HAVEL: ODCHÁZENÍ

Režie David Radok, premiéra 22. 5.