Hory

„Ještě ne. Až zítra.“ Odpověď dcery na otázku, jestli se dnes nevrátíme do Prahy, dopadla úplně stejně jako včera. A předevčírem.

Jsme už třetí týden v Jizerských horách. Původně jsme sem přijeli jenom na víkend, ale tak se nám tu zalíbilo, že jsme si pobyt už několikrát prodloužili.

Máme se tady krásně. Žijeme na farmě, kolem nás příroda, dá se tu chodit celé hodiny a nepotkat přitom jediné auto. Na farmě kupujeme čerstvé mléko, máslo a tvaroh, pro ostatní potraviny chodíme do malého obchodu ve vesnici. Stačí nám překvapivě málo, abychom se tady měli dobře.

Cítím úžasnou vnitřní vyrovnanost, kterou v Praze často postrádám. A vidím tuhle vyrovnanost i na svých dětech. Žádný spěch, žádné zbytečné nákupy a rozhodování a hlavně: žádné rozbité, roztrhané dny. Nádhera.

Zaujala mě otázka, jak to vlastně je se vtahem Čechů k horám. Musím přiznat, že jsem dosud vnímala pravidelné pobyty Čechů na horách trochu skepticky. Sledovala jsem, jak tu skoro celý národ o prázdninách jakoby kolektivně odpočívá podobným způsobem. Jakkoli velice dobře chápu touhu aspoň na chvíli zmizet z města, přišlo mi to poněkud jednotvárné.

„Tady je ještě samozřejmostí, že si lidé navzájem pomáhají,“ pochvaluje si horskou komunitu okolo nás česká emigrantka z Ameriky, která se v Jizerkách narodila a zrovna je tady po letech na návštěvě. „V Americe je všechno za peníze. Všechno. Je to nemocná společnost.“

Napadlo mě, že hory jsou možná pro Čechy něco jako lázně, které si každý čas od času sám předepíše. Jakási instinktivní reakce na život ve městě. Je ale škoda a zároveň i trochu divné, že tohle nadšení pro hory tu nezanechává žádné stopy v městském životě. Většina lidí asi po návratu z hor bere jako samozřejmou nutnost znovu se zapojit do zdejšího konzumního a dopravního šílenství, kterým vnitřní vyrovnanost z hor padá za oběť jako první.

Proč tady, v národě zapřísáhlých horských fanoušků, ještě nevzniklo žádné větší hnutí usilující o důstojnější život i ve městě?

Skoro se zdá, že Češi vedou dva paralelní životy – jeden ve městě, druhý na horách –, které se vzájemně nedotýkají. Podobně se to má se vztahem mnoha Čechů k jízdnímu kolu: v lesích či parcích jsou nadšenými cyklisty, za volantem svého auta naopak kolaře až nebezpečně nevnímají.

Nestálo by za pokus uchovat si aspoň část horské vyrovnanosti i ve městě a snažit se uplatnit i tady aspoň pár hodnot, které obvykle hledáme dvakrát do roka v horách?

Autorka pracuje v redakci ČRo.