Za jeden provaz

Ne, to není další hypermarket. Podlouhlé budovy betonového komplexu nerostou na okraji Pardubic pro obchod – mají se stát sídlem chemicko-technologické fakulty místní univerzity. Dva tisíce studentů chemie, kteří se zatím tísní v budově bývalé střední průmyslovky v centru města, by tak získaly velkorysý prostor ke studiu a Pardubice svůj první opravdový univerzitní campus. A zdejší vědci sní o tom, že v laboratořích chemicko-technologické fakulty vznikne pracoviště, kde se konečně začne dělat velká věda. Stejně jako jejich kolegové v celé republice totiž vidí na obzoru – někde tam, kde leží Brusel – dlouho očekávanou revoluci. Nebo aspoň finanční smršť.

Po měsících sporů o to, zda jsou tuzemské úřady schopny dosáhnout na evropské peníze, je už totiž konečně známá odpověď. Za miliardy z evropských fondů má v Česku vyrůst několik výzkumných center, která vědcům dají šanci bádat na evropské úrovni. Už během prázdnin by Evropská komise mohla schválit model, podle kterého se peníze rozdělí. A právě teď se o ně mezi vědeckými týmy rozbíhá soutěž.

Zvítězit nebude snadné. Podle informací úředníků z ministerstva školství dosáhne na evropské zdroje přibližně jen pětina ze všech 170 přihlášených projektů. Slibovaný efekt prý však bude impozantní.

Cesta ze sklepa

Toho velkého stěhování do „hypermarketu“ se profesor Tomáš Wágner (50) už nemůže dočkat. Na Chemicko-technologické fakultě Univerzity Pardubice zkoumá už osm let spolu s týmem patnácti mladých doktorandů anorganické sloučeniny, které by se v budoucnu daly využít v medicíně, při výrobě počítačů nebo v automobilovém průmyslu. Na výzkumném projektu spolupracuje se zahraničními univerzitami i firmami a jeho studenti publikují v mezinárodně uznávaných časopisech. Vědu ale zatím dělá ve sklepě – jiné místo se totiž ve staré budově chemicko-technologické fakulty, které od revoluce mnohonásobně narostl počet studentů, zatím nenašlo. Čtyři tmavé místnosti osvětlené zářivkami jsou zaplněné přístroji v hodnotě desítek milionů korun a sklepní prostředí bádání příliš nesvědčí. „Práší se tu,“ říká profesor chemie Wágner. „A i drobné znečištění nám komplikuje práci s mikroskopickými vzorky.“ To je však jenom jedna z komplikací, která brání tomu, aby vědci v Pardubicích mohli pracovat podle svých představ. O těch dalších, které profesor uvádí, jsme z úst českých vědců slyšeli už mnohokrát: z českých grantů se nedá zaplatit dostatečně výkonný badatelský tým, chybí špičkové přístroje, vědce o čas na samotné bádání okrádá vyřizování administrativy spojené s žádostmi o dotace. Teď se blíží šance, jak tohle všechno změnit.

Pro českou vědu to může být revoluční start.Tomáš Wágner společně s několika dalšími českými fakultami a pěti ústavy Akademie věd ČR chystá v Pardubicích Centrum materiálového výzkumu – špičkově vybavené pracoviště, kde by se měly ve velkém zkoumat materiály využitelné pro průmysl. V soutěži o evropské peníze chtějí na rozjezd získat dvě a půl miliardy. To už je podle Wágnera slušný základ na to, aby i v Pardubicích měli vědci podmínky srovnatelné s kolegy ve světě. „Zázemí na to máme,“ říká. „Jsou tu základy vědeckého týmu, dostatek studentů, univerzitní campus, kde by mělo centrum vyrůst. Plánujeme napojení na místní průmyslovou zónu, kde by se měly nápady hned realizovat v byznysu,“ vypočítává. Takže zbývá už v podstatě jediné: přesvědčit hodnotitele českých projektů, že právě ten pardubický si peníze zaslouží. To ale nebude snadná věc. Vědecké projekty, kterých se do soutěže přihlásilo kolem dvou stovek, se totiž budou hodnotit podle tvrdších pravidel, než na jaká jsou vědci v Česku zvyklí.

Co to tam děláte?

Hlavní revoluční změna spočívá v tom, že ministerstvo školství nechá hodnocení projektů výhradně na zahraničních expertech. O tom, že by si čeští vědci, kteří se mezi sebou všichni znají, neměli navzájem hodnotit svoje badatelské záměry, se mluví už dlouho, ale zatím se tato zásada nikdy neprosadila důsledně. Zahraniční vědci se sice na hodnocení projektů v Česku také podílejí, ale nikdy to nebylo tak, že by rozhodující slovo měli jen oni. A jak sami tuzemští badatelé potvrzují, způsob, jakým jsou zvyklí se navzájem hodnotit, vůbec nebere ohled na mezinárodní měřítka.

„Jedeme podle vlastních pravidel. Projekt, který by byl ve světě hodnocený jako průměrný, u nás dostane vynikající hodnocení,“ popisuje zdejší praxi šestatřicetiletý biochemik Lumír Krejčí, který až donedávna působil na prestižní Yaleově univerzitě. „Tenhle úzus může opravdu nabourat jen to, že se hodnocení nechá na lidech zvenku.“ Ministerští úředníci se k tomuto kroku samozřejmě nerozhoupali sami od sebe, ale z toho důvodu, že pravidla pro rozdělování peněz na vědu poprvé neschvalují oni sami, nýbrž Evropská komise. „Tím, že necháme hodnocení projektů na zahraničních expertech, vysíláme do Evropy zprávu, že tady těch šedesát miliard rozdělíme racionálně,“ říká za ministerstvo školství vrchní ředitel sekce s názvem Řízení operačních programů Jan Vitula.

Mezi vědci tyto změny posilují konkurenční náladu. Třeba v Brně spolu o evropské peníze soupeří projekt Středoevropského technologického institutu, za kterým stojí Masarykova univerzita a Vysoké učení technické, s plánem Akademie věd ČR vybudovat v jihomoravské metropoli synchrotron, nákladné zařízení sloužící ke zkoumání látek na mikroskopické úrovni. Kdo nakonec bude patřit mezi vyvolené, se dozvíme někdy ke konci roku. Příslib zdrojů však přináší do české vědy obrat kurzu už teď. Touha uspět nutí jednotlivé vědecké týmy k dosud neznámé komunikaci s okolím, česká věda začíná spolupracovat a zasvé bere její často kritizovaná roztříštěnost.

Budeme ještě lepší

Zatím totiž byli vědci motivováni spíš k tomu, aby každý pracoval na svém a příliš se nezajímal o to, co dělají ostatní. Mohl za to především fakt, že peníze na vědu u nás rozděluje po milionových částkách čtyřiadvacet různých grantových agentur, které se mezi sebou nekoordinují. Vznikla tak nepřehledná síť malých pracovišť, ve kterých se sami vědci nevyznají. Způsob, jakým se mají evropské peníze na českou vědu rozdělovat, však znamená pro fungování téhle nepřehledné změti radikální řez. Místo milionů nabízí vědcům miliardy, ale pod podmínkou, že se jednotlivé vědecké týmy spojí dohromady, prokážou, jak budou své vědomosti sdílet, a vytvoří plán, podle kterého se budou společně vybádané poznatky uplatňovat v praxi.

„Takové zadání máme úplně poprvé,“ říká bývalý rektor Vysokého učení technického v Brně a koordinátor již zmiňovaného Středoevropského technologického institutu Jan Vrbka. Ze střechy mnohapatrového věžáku brněnské techniky s výhledem na celé město postupně ukazuje na budovy deseti institucí, které se mají na plánovaném projektu podílet – patří mezi ně vedle brněnské techniky Masarykova univerzita, Mendelova univerzita a ústavy Akademie věd. „Dát tolik vědců dohromady nás stálo dva roky dohadování,“ říká.

Z dvouletých debat nakonec vyplynuly dva hlavní směry, kterými se chce technologický institut zabývat – biomedicína a materiálové vědy. „To jsou oblasti, ve kterých jsme podle nás dobří a budeme ještě lepší, když získáme odpovídající prostředky,“ slibuje Vrbka. Rozpočet technologického institutu opravdu není skromný: z evropských šedesáti miliard chce ukrojit hned šestinu. Peníze mají jít především na vybavení špičkových biomedicínských a materiálových laboratoří.

Zdravý princip

Mohlo by se zdát, že případný úspěch v soutěži o peníze z fondů je v podstatě vstupenkou do vědeckého ráje. Tak tomu ale není. Budoucí výherci na sebe vezmou i značná (a pro české vědce dosud neznámá) rizika. Evropský penězovod totiž po šesti letech dotací vyschne, a potom si na provoz svých špičkových pracovišť budou muset vědci sehnat peníze vlastními silami. A už teď je jasné, že jenom skrovné zdroje z českých grantů, ze kterých byli až dodnes vědci zvyklí v převážné většině čerpat, na to nebudou stačit. Zbývají potom jen dvě možnosti: uplatnit své poznatky v byznysu nebo dělat natolik zajímavou vědu, aby na ni byly ochotné poskytnout prostředky i světové grantové agentury.

„Obojí pro nás nebude žádná legrace,“ připouští brněnský koordinátor Jan Vrbka. Ale věří si. Hned vedle jeho alma mater stojí technologický park, ve kterém sídlí mezinárodní firmy jako třeba IBM. Studenti to tam mají pár kroků přes ulici. Brněnská technika má vlastní inkubátor, ve kterém se chystají mladí vědci prosazovat své nápady v byznysu. Další inkubátor roste v novém campusu Masarykovy univerzity, v něm se budou studenti snažit uplatnit v praxi nápady vzešlé z biomedicínského bádání. „Myslím, že to můžeme zvládnout – a konečně se postavíme na vlastní nohy,“ říká Vrbka a v počítači ukazuje seznam desítek českých i zahraničních firem, které už nyní projevily o spolupráci s budoucím technologickým institutem zájem.

Šestatřicetiletý biochemik Lumír Krejčí to vidí podobně. Po svém působení na zahraničních univerzitách se nakonec vrátil zpátky do Brna. „Hrály v tom roli osobní důvody, ale také jsem chtěl něco vrátit české vědě, která mi dala základy,“ říká ve své laboratoři, kterou na Masarykově univerzitě postavil díky schopnosti sehnat si dobré zahraniční granty. Svého návratu prý zatím nelituje. Díky blížícím se evropským penězům podle něj konečně vznikají projekty, které jsou založené na zdravých principech. „Je to jasné: přísné mezinárodní hodnocení, nutnost spolupracovat mezi různými obory a možnost sáhnout si na evropské granty,“ říká Krejčí. „Pro českou vědu to může být revoluční start.“

BÍLÁ KNIHA – DISKUSE ZAČÍNÁ

Změny se chystají nejen ve způsobu, jakým se věda financuje, ale také v samotné výchově budoucích vědců. Řeší je strategický dokument pro reformu vysokého školství nazvaný Bílá kniha terciárního vzdělávání, který minulý týden oficiálně představili veřejnosti ministr školství Ondřej Liška a premiér Mirek Topolánek.

Podle Bílé knihy se v budoucnu počítá s rozdělením fakult na vysokých školách na výzkumné a výukové. Na prvních se bude koncentrovat vědecký výzkum, budou se tu připravovat mladí vědci, druhé se zaměří na vzdělávání studentů pro výkon budoucího povolání. Změnit se tak má dosavadní stav, kdy se „věda“ formálně provozuje na všech fakultách, aniž by to přinášelo znatelné výsledky. Vědců má totiž Česko pořád nedostatek. V poslední době jejich počet sice stoupá, ale pořád se pohybuje pod průměrem zemí EU. Jakými konkrétními nástroji se rozdělení fakult na výzkumné a výukové provede, ale zatím Bílá kniha neříká. Vyplynout to má až z veřejné diskuse, kterou nad dokumentem povedou akademici, studenti a ministerští úředníci. Podle ministra Lišky na to mají pět měsíců.

Dá se očekávat, že nadcházející diskuse bude ostrá. Bílá kniha se totiž zabývá i kontroverzními tématy, jako je zavedení školného nebo posílení pravomocí rektorů a správních rad při řízení univerzit.