Vězeň vězni vlkem

V českém překladu konečně vychází objemná třídílná studie H. G. Adlera (1910–1988) věnovaná terezínskému ghettu. S nemalým zpožděním, vždyť její první vydání v němčině se datuje do roku 1955. Dodnes jde bezpochyby o nejpodrobnější knihu o největším koncentračním táboře na českém území. I proto je toto zpoždění pozoruhodné.

Není ale způsobeno pouze tím, že autor žil v poválečném období v londýnském exilu a že v době komunistické diktatury bylo téma holocaustu obecně vytlačováno na okraj zájmu. Jde také o nepohodlnou interpretaci, kterou Adlerova kniha nabízí.

Očitý svědek

Podobně jako ostatní historikové terezínského ghetta z prvních poválečných desetiletí, byl i H. G. Adler jeho očitým svědkem. Spolu s ním byla do Terezína deportována jeho první žena Gertrud a posléze byla zavražděna v Osvětimi. Adler, vzděláním muzikolog a německojazyčný literát z Prahy, náležel ke skupině židovských intelektuálů, kteří hned po válce horečnatě hledali vysvětlení židovské katastrofy. Dokumenty začal sbírat ještě v Terezíně, po osvobození organizoval terezínské materiály v Židovském muzeu v Praze a po emigraci do Londýna rychle dokončil první verzi své knihy.

Kromě historie tábora se v ní zabýval sociologií a psychologií „nuceného společenství“ vězňů a do detailů dokumentoval témata jako práce, ubytování, stravování či péče o mladé a staré v…