Sázka o klima

Nejdůležitější spory kolem změny klimatu se v poslední době týkaly toho, zda lidstvo dokáže dostatečně rychle omezit vypouštění skleníkových plynů do ovzduší. Zabránit nejhorším následkům globálního oteplování lze totiž zřejmě jen tehdy, pokud se podaří křivky zachycující růst emisí otočit už během příštích deseti či dvaceti let.

Nyní ale přicházejí klimatologové s překvapivou zprávou: přirozené změny v oceánských proudech mohou způsobit, že si oteplování načas vybere dovolenou a planeta se v příštích letech naopak nepatrně ochladí. Na dlouhodobých předpovědích to sice nic nemění, otázka však je, nakolik by se podobný výkyv projevil na ochotě států s emisemi něco udělat.

Řeka uprostřed oceánu

Dlouhodobé klimatické modely, které předpovídají průběh globální teploty na mnoho desetiletí dopředu, zachycují celkovou povahu změn, tedy hlavně oteplování způsobené sílícím skleníkovým jevem. Pokusíme-li se ale předpovědět situaci v kratším časovém horizontu jedné či dvou dekád, musíme vzít v úvahu i jiné faktory, především proudění vody a okamžité rozložení tepla v oceánech. Setrvačnost a zároveň proměnlivost oceánů se totiž projevují klimatickými oscilacemi, z nichž některé se rozprostírají přes mnoho desetiletí a po určitou dobu mohou maskovat hlubší trendy.

Tým vědců pod vedením Noela Keenlysidea z Leibnizova oceánografického ústavu v německém Kielu publikoval počátkem května v časopise Nature klimatický model, který naznačuje průběh teploty v příštím desetiletí s výhledem až do roku 2030. Jeho autoři se soustředili na proudy v Atlantiku, které představují gigantický dopravník tepla. Jako obrovská mořská řeka proudí teplejší voda na hladině oceánu od rovníku na sever, nejprve podél Ameriky, a poté směrem k pobřeží severní Evropy. Zde se „řeka“ ochlazuje, uvolňuje teplo do atmosféry a klesá do hloubky, načež zamíří zpět na jih. Během dekád, kdy je proud silný, vládne v severním Atlantiku a jeho okolí (tedy i v Evropě) teplé a vlhké počasí. Pokud proud zeslábne, dojde k ochlazení – a právě to se má dle výsledků modelu nyní stát.

Autoři „ladili“ svůj model pomocí známých údajů z minulosti. Aby například mohli „předpovědět“ situaci v 90. letech, vkládali do modelu skutečné teploty oceánu od poloviny minulého století do konce let osmdesátých. Zároveň se snažili vytvořit v počítači takový „oceán“, který by se choval jako ten skutečný – tedy oceán, který během 90. let proudil a přepravoval teplo tak jako skutečný Atlantik.

A výsledek? Zpomalení oceánských proudů načas „přebije“ účinky skleníkového jevu. Pro příštích několik let model předpovídá mírné ochlazení, především v Evropě a Severní Americe. Poté se svět znovu začne oteplovat. S dlouhodobou předpovědí, z níž vycházejí současné úvahy o změně klimatu, začne model z Kielu souhlasit až kolem roku 2030. Jinými slovy, příštích dvacet let by se změna klimatu neprojevovala tak výrazně, jak ukazovaly dřívější prognózy.

Pět tisíc eur v sázce

O reálnosti naznačeného scénáře panují určité pochybnosti. Například skupina vědců, jejímž členem je i známý německý oceánolog a klimatolog Stefan Rahmstorf, tvrdí, že planetu žádné ochlazení nečeká, a navrhla autorům studie dvě sázky celkem o 5000 eur. Také přední britský klimatolog Richard Wood v komentáři ke zmíněnému výzkumu (otištěném rovněž v Nature) upozorňuje, že model pracuje pouze s povrchovými teplotami oceánu, nikoliv už s teplotami v hloubce a slaností mořské vody, což snižuje jeho vypovídací hodnotu. Navíc je otázka, nakolik údaje z Atlantiku charakterizují dění na celé Zemi. V jednom se však autoři výzkumu určitě nemýlí: krátkodobé oscilace klimatu mohou celkový trend na jistou dobu překrýt. To potvrzují i další studie.

Neškodí se tedy zamyslet, co by se v politické rovině odehrálo, kdyby se planeta skutečně přestala zhruba na deset let ohřívat. Na jednu stranu si politici dobře uvědomují, že změna klimatu je velmi solidně vědecky podložená (ostatně o Kjótském protokolu se začalo jednat již v době, kdy se oteplování ještě příliš neprojevovalo). Zároveň se v poslední době mění postoj průmyslu, hlavně v USA; mnohé firmy už nevidí v omezení emisí zátěž, ale naopak příležitost k dalšímu rozvoji.

Na druhou stranu budou ovšem nadcházející léta kritická. Už napřesrok se má rozhodnout o tom, jaká dohoda Kjótský protokol po roce 2012 nahradí. Zároveň se rýsuje dramatická změna postoje Spojených států, které dosud jednání brzdily. Demokratický prezidentský kandidát Obama chce realizovat plán, jenž by z USA učinil jednoho z lídrů v boji proti klimatické změně, a republikán McCain (který představil své „klimatické“ záměry minulý týden) nezůstává zase o tolik pozadu. Přestane-li se oteplovat zrovna v době, kdy budou všechny nové záměry uváděny v život, přinejmenším to nahraje na smeč skeptikům a konzervativcům. Teoreticky se proto může stát, že diskuse znovu začne váznout v bažinách, které už úspěšně překonala.