Řekni to své kadeřnici

V kadeřnictví na okraji Madridu hraje rádio. Žena, která tu pracuje, si potichu pobrukuje sladkobolnou bolerovou melodii. Slova jsou jednoduchá. Přízračná. Hluboký mužský hlas zpívá: „Jsi krásná, krásná a jen má. Navždy má. Jsi mé soukromé, jen mé jediné vlastnictví…“

Kadeřnice rádio vypne. Vzpomíná na příběhy, které slyšela už tolikrát. Salony krásy jsou totiž místa, kam se chodí nejen pro šik účes, ale hlavně na kus řeči. A když kadeřnice nebo kadeřník umyje ženě pečlivě hlavu a nahmátne místo, kde jsou vlasy vyškubnuté silou, většinou si také všimne pobledlého obličeje, podlitin nebo ustrašeného pohledu.

Stydíš se, i když jsi oběť

„Jde o ženy, které poznáte na první pohled. Pocházejí z různých společenských vrstev, ale jedno mají společné. Jsou takové pořád ve střehu, vylekané a nemluvné,“ vypráví madridská kadeřnice Luz Martínezová.

Taková je i Lola. Elegantní, vysoká, štíhlá – nikdo by na první pohled nepoznal, že ji i její dvě děti manžel pravidelně pět let bil. Stejně jako kdysi její otec opakovaně týral její matku. Lola tomu v dětství musela přihlížet a často nějakou tu facku schytala také ona sama. Od dětství nevěděla, jaký model chování je normální. Výbušný otec a plachá, poddajná matka se jí až příliš zaryli do podvědomí. Lola pak, přestože v sedmnácti odešla z domu a podařilo se jí vystudovat, po svatbě opakovala matčiny chyby. Tolerovala manželovy čím dál častější zlostné výbuchy, pohlavky a nakonec kopance.

„Je to prostě těžké si přiznat, že zrovna ty jsi obětí domácího násilí. Stydíš se sama za sebe, za svou slabost, za svého muže, za své selhání,“ vysvětluje Lola, která se nakonec se svým příběhem svěřila španělské Asociaci rozvedených a odloučených žen. „Jenže už jsem nechtěla lhát a říkat dětem, že tatínek je jenom trochu nervózní.“

Odejít z domu se Lola odhodlala až poté, když po jednom z manželových výstupů vytočila nově zřízenou bezplatnou linku 012, na kterou ji upozornili právě v jednom kadeřnictví. Jenže happy end se zatím nekoná. Lola dnes žije i s dětmi v útulku pro týrané ženy, a když jde ven, nepustí z ruky mobilní telefon, aby mohla kdykoli přivolat pomoc. Manžel jí totiž vyhrožuje zabitím, pokud se i s dětmi nevrátí domů.

Bankovní konto jen se souhlasem manžela

Madridská kadeřnictví začala pomáhat týraným ženám loni v červenci a nejsou sama. Už jsem nechtěla lhát a říkat dětem, že tatínek je jenom trochu nervózní.Podobný projekt existuje také například v Londýně. Nápad se však nezrodil v Evropě, ale ve Spojených státech. Už před osmi lety s ním přišla organizace Cut It Out (Odstřihni to) v Birminghamu ve státě Alabama. Postupně se rozšířil do téměř všech amerických států a uplatnil se zejména v hispánských komunitách.

„V salonech krásy se ženy cítí bezpečně,“ tvrdí kadeřnice Ana Gonzálezová, která se do jednoho z projektů zapojila v newyorské čtvrti Washington Heights. Vše tu začalo loni, když si Ingrid Dominguézová, sociální pracovnice z místní radnice, všimla zajímavé věci. V jednom z kadeřnictví v hispánské čtvrti zaslechla, jak se týraná žena svěřuje kadeřnici se svým trápením, a napadlo ji, že by se těchto důvěrných chvilek dalo využít. Začala tedy ve speciálním programu trénovat kadeřnice a kadeřníky tak, aby dokázali poskytnout týraným ženám co nejvíce informací a nasměrovat je k tomu, aby svou situaci začaly řešit.

Hispánské ženy doplácejí na silnou machistickou tradici, pocházející z muslimských a křesťanských vlivů. Mnozí muži (nejen) ve Španělsku považují příslušnice opačného pohlaví především za strážkyně domácího krbu a rodinných hodnot. Nemohou se smířit s tím, že i hispánské ženy pracují a jsou čím dál nezávislejší.

Španělkám také pořádně zatopilo přes čtyřicet let frankistické diktatury. Francisco Franco totiž vládl zejména s pomocí církevních kruhů a bigotní pojetí víry vyžadovalo, aby žena neměla téměř žádná občanská práva. Za diktatury mohly Španělky bez souhlasu manžela jít tak maximálně na nákup. Když chtěly pracovat, založit si konto v bance nebo se nedej bože rozvést, musely manžela úředně žádat o povolení.

Demokracie je od těchto nespravedlností osvobodila, ale dodnes jim nedokázala zaručit, aby je jejich partneři fyzicky netýrali nebo je nezabíjeli. Kvůli rychlé emancipaci totiž mezi Španělkami a jejich mužskými protějšky vznikla často nepřekonatelná propast. Muži, kteří měli svoji nadřazenost tak dlouhou dobu zaručenou od Boha, církve i státu, si nemohou zvyknout, že se poměry mění.

Socialistická vláda Josého Luise Rodrígueze Zapatera přijala už před čtyřmi lety zákon proti domácímu násilí. Stanovila přísnější tresty pro agresory, zavedla větší počet útulků pro týrané ženy a nabídla jim finanční pomoc, podpořila zaměstnanost žen. Násilí skryté za zdmi příbytků se nyní ve Španělsku označuje za domácí terorismus a povědomí o něm čím dál více proniká do škol a médií. Jsou zakázány sexistické reklamy, zdravotní sestry a letušky už nemusejí nosit krátké sukně.

Z žebra Adamova?

Nová Zapaterova vláda, jež nedávno nastoupila po vyhraných volbách, demonstrovala svůj postoj k emancipaci také tím, že je v ní poprvé v historii Španělska více žen než mužů (devět oproti osmi). Vojenské přehlídky tak dnes v Madridu sleduje těhotná sedmatřicetiletá ministryně obrany Carme Chacónová, nové ministerstvo vědy a inovací vede proslulá bioložka Cristina Garmendiová a jedno z nejsledovanějších ministerstev – stavebnictví – svěřil premiér Zapatero také ženě, Beatriz Corredorové.

Novou ministryni pro rovné příležitosti, jednatřicetiletou Bibianu Aídovou (je nejmladší členkou kabinetu v historii Španělska), přesto čeká nelehký úkol. Násilí páchané na ženách se totiž potlačit nedaří, čísla zůstávají hrozivá: v roce 2004, kdy byl zmíněný zákon přijat, zahynulo rukou svých partnerů 72 žen, o rok později 62 žen a od letošního ledna už úřady napočítaly přes dvacet obětí.

Problém je v tom, že zákon počítá s komplexní proměnou kulturních vzorců, jimiž se Španělé řídili po staletí, a to znamená běh na předlouhou trať. „Odjakživa nám v kostelích vyprávějí, že žena byla stvořena z žebra Adamova, a má mu být tím pádem užitečná. A to je možná kořen toho, že přes veškerou snahu je žena někde v našem společenském podvědomí považována za bytost druhé kategorie,“ upozorňuje v rozhovoru na stránkách španělského deníku El Mundo soudkyně Raimunda de Peňafortová, jež se specializuje na zločiny související s domácím násilím.

Změnu mohou přinést zdánlivé drobnosti, třeba právě zmíněná kadeřnictví. Pomáhat „bytostem druhé kategorie“ se jich v Madridu odhodlalo kolem tří tisíc, zejména na okraji města. Jejich zákaznice spolu s tištěnými reklamami na kosmetické produkty dostávají také informační letáky madridské radnice. Dozví se v nich například právě o čísle 012 – bezplatné lince věnované poradenské službě pro ženy i muže, kteří jsou obětí domácího násilí, fyzického i psychického. Linka byla zřízena před dvěma lety a zatím na ni zavolalo více než šest tisíc žen.

„Nejhorší den mého politického života byl, když jsem před třemi lety předávala Cenu za rovné genderové příležitosti jedné aktivistce. Ve stejný den byly totiž ve Španělsku zavražděny čtyři oběti domácího násilí,“ píše na svém blogu nazvaném „V Cádizu svítá“ ministryně Aídová. Je docela možné, že ani jedna z těchto čtyř žen nesměla jít ke kadeřníkovi, který by jí diskrétně podstrčil papírek s číslem 012.

KAM ZAVOLAT V ČESKU

Oběti či svědci domácího násilí (včetně dětí) mohou v ČR zavolat na telefonní linku DONA občanského sdružení Bílý kruh bezpečí (tel. 251511313). Na adresách www.domacinasili.cz a www.bkb.cz naleznete seznam intervenčních center a dalších poraden, které jsou v každém kraji. Najdete tu (v kolonce Pomoc obětem) i tzv. bezpečnostní plán obsahující praktické rady, jak si počínat, např. jak chránit děti. Další možností je obrátit se na některou z občanských poraden, linek důvěry nebo přímo na policii. Ta má od loňska právo násilníka opakovaně vykázat z bytu.