Žena, která zkusila porazit čas

Jako hvězda září už dlouho. Třistakrát po sobě hrála hlavní roli v poslední hře legendárního Voskovce a Wericha Divotvorný hrnec v roce 1947. Jako operní pěvkyně pak spolupracovala se světově proslulými dirigentskými esy jako Herbert von Karajan, Rafael Kubelík či sir Charles Mackerras. Stála před aplaudujícím publikem od La Scaly přes Vídeň, Paříž a Londýn až po San Francisco. Zpívala Janáčka i Mahlera a neváhala si zazpívat i v moderních muzikálech Toma Waitse a Lou Reeda. Ano, Soňa Červená (82) obsáhla jako pěvkyně vlastně celou jednu hudební epochu. Dnes je šance vidět ji i v Praze: právě tu exceluje ve hře o procesu s Miladou Horákovou. „Je to jedna z nejdůležitějších a nejstatečnějších žen dvacátého století,“ říká o předloze své role, političce, kterou popravili komunisté, Soňa Červená. „Když deklamuji její poslední slova z dopisu blízkým, běhá mi mráz po zádech.“

Chtěla bych zpívat Carmen

Rodina Soni Červené pochází z Hradce Králové a hudba ji obklopovala od narození: pradědeček byl výrobce a inovátor žesťových hudebních nástrojů, finančně se spolupodílel na výstavbě nového městského divadla. Její tatínek, advokát Jiří Červený, založil literární kabaret Červená sedma, který neodmyslitelně patřil k předválečnému pražskému kulturnímu dění. Měla tak možnost zahlédnout slavné muže, jako byli Eduard Bass, Bohuslav Martinů, Artur Longen, František Gellner či tehdy populární komici Saša Rašilov a Ferenc Futurista.

Není proto divu, že mladičká Soňa také zatoužila stát se slavnou umělkyní: milovala hudbu, četla krásné knihy, a i když maminka neměla pro umělce – bohémy – moc pochopení, nic už ji zkrátka nemohlo zadržet. „Nebyla jsem ale moc do větru, byla jsem takové vážné děvče,“ vzpomíná dnes Soňa Červená s úsměvem. „Spíš než vysedávání po kavárnách s vtipnými pány jsem hodiny a hodiny cvičila. Mým snem bylo totiž stát se operní pěvkyní.“ Jejím prvním – a hned také úspěšným – pokusem, jak proniknout do velkého světa umění, byl konkurz do již zmíněné nové poválečné hry divadla Voskovce a Wericha Divotvorný hrnec. Krátce na to se jí splnil i největší sen: jako mezzosopranistka byla přijata do ansámblu brněnské Janáčkovy opery, kde se proslavila v Bizetově Carmen.

Jenže šťastné okamžiky profesionální kariéry provázelo rodinné drama: maminka, která se na konci války šťastně vrátila z koncentračního tábora Ravensbrück, zemřela začátkem padesátých let v komunistickém kriminále, manžel jako majitel továrny na čokoládu po osmačtyřicátém roce emigroval. Rozhodla se nejít s ním, zůstat – a zpívat. „Byly to strašné časy a nechci na ně vzpomínat,“ říká dnes lakonicky pěvkyně Červená ke skoupým informacím o svém mládí. Přestože už byla slavnou umělkyní, potíže se samozřejmě nevyhnuly ani jí: chystané angažmá v Národním divadle jí kvůli „buržoaznímu původu“ překazily stranické direktivy. „Myslela jsem, že je konec a zůstanu na brněnské scéně, koncem padesátých let však jako zázrakem přišla nabídka vystupovat ve východoněmecké státní opeře v Berlíně. Kupodivu mě nechali odjet a tam jsem strávila tři roky,“ říká Soňa Červená.

I když si myslela, že s novým angažmá „politice“ a všudypřítomné „kontrole“ definitivně unikla, ani tam však neměla na svou práci klid: v jedenašedesátém komunisté postavili berlínskou zeď a Soňa Červená se doslova přes noc rozhodla pro emigraci: na poslední chvíli prošla bez jediného zavazadla do Západního Berlína. „Vlastně jsem stála před otázkou, jestli ještě v životě budu moci zpívat, a já chtěla, strašně moc jsem chtěla. A do šuplíku přece zpívat nejde,“ vzpomíná Soňa Červená.

Odchodem přišla vniveč vlastně celá její dosavadní práce: tak třeba nahrávky melancholicko-tragických Písní o mrtvých dětech Gustava Mahlera skončily kdesi v trezoru, její nahrávky písní z Janáčkova Zápisníku zmizelého vyšly až po dlouhých padesáti letech. Jenže jak se ukázalo, její rozhodnutí bylo tehdy pro „obor“ operního zpěvu správné.

Kdysi jsem se rozhodla

Talentu a schopnostem Soni Červené se totiž otevřel celý svět. Po chvilkovém působení v Deutsche Oper na druhé straně zdi přesídlila na dlouhé roky do Frankfurtu nad Mohanem a projela vlastně celý svět. Byla oceňována jako výjimečná interpretka postav z Wagnerových oper, snažila se propagovat díla českých autorů. Svou kariéru operní pěvkyně ukončila rok před revolucí, bourání berlínské zdi pak prý bylo něco jako zázrak a možnost vrátit se domů.

Příběh pěvkyně Červené se stal natolik inspirativní, že se ji snaží získat celá řada režisérů třeba i jen jako mlčenlivou alegorickou postavu Osudu v Janáčkově stejnojmenné opeře. „Už jsem nevěřila, že se do Čech ještě někdy podívám,“ říká. I když zase bydlí v pražském bytě nedaleko své oblíbené Vltavy, svět, který jí umožnil svobodně pracovat a žít, opustit nechce. „Pořád se vracím do Hamburku, je to krásné vzdušné město na dohled od moře,“ říká. „A pak nechci mít pocit, že jsem zase emigrovala.“ A jak snáší fakt své samoty bez dětí a manžela? „Kdysi jsem se rozhodla pro operní zpěv a ten obor vás chce celého. Donutí vás obětovat úplně všechno: čas, zájmy, rodinu. Vždyť je to obrovská dřina plná neuvěřitelného soustředění a nároků,“ říká. „Proto si nesmím a vlastně ani nechci stýskat. Vždyť mám stále plný kalendář a samé představení. Já umím stárnout a za své vrásky se nestydím.“