Nikam nesmíš, jsi ženatej!

Slogany k filmu Kuličky uvádějí, že je o tom, jaké jsou ženy potvory. Možná to dobře působí jako reklamní trik, ale mužských portrétů je v Kuličkách debutující Olgy Dabrowské stejně jako ženských a jsou stejně zajímavé. Není to ani tak film o ženách, spíš satira o vedlejších efektech lásky. Když něco neklape, pokoušíme se fixlovat, protože si chceme někoho udržet „navěky“ a za každou cenu.

Čtyři povídky, v nichž ženy od pěti do osmdesáti milují a lžou, však nejsou jen historkami z ženských časopisů. Jsou to překvapivé zkratky o rozdílném myšlení generací, kolem kterých se příliš rychle mění svět, takže se ztrácí přirozená kontinuita. Včerejšek se rozpadá pod rukama dřív, než stačíme vybudovat zítřek. Už nemáme v rodičích a prarodičích vzor, kterým se můžeme ve vztazích řídit. Ani přesně nevíme, čemu máme učit svoje děti. Na všechno musíme přijít sami.

Dilema nad plán

„Na světě je strašné, že každý má své důvody,“ to bylo heslo, kterým se řídil francouzský klasik Renoir. V Kuličkách to platí o všech postavách. Párové situace jsou směšné a nedůstojné, ale zároveň je nám jasné, proč se nad ně hrdinové nepovznesou, a cítíme, že proti takové ztrátě důstojnosti není nikdo imunní – anebo aspoň ne vždycky.

Pubertální dcera dusí sobeckou láskou mladou matku. Kvetoucí třicátnici se ze všech mužů nejvíc líbí farář. Milující…