Musíme se snažit

Trvá to už hodně dlouho. A i poslední zveřejněná statistika ministerstva práce připomíná, že v České republice vytrvale klesá počet lidí bez práce. V březnu jich bylo 336 tisíc, což při pohledu o dva roky zpátky znamená pokles skoro o polovinu. K úsměvu nad našlápnutou ekonomikou můžeme přidat ještě světlou perspektivu. Ministr Petr Nečas chystá zákon, jehož smysl lze shrnout do jednoduché věty: „Ten, kdo pracuje, se musí mít o hodně lépe než ten, kdo nepracuje.“ Jak ale vlastně v době české konjunktury vypadá člověk bez práce? A jakou má šanci, že si ji brzy zase najde?

Nikdo mě nechce

Na parkoviště před třípatrovou budovou se sjíždějí auta z celého okolí: je pondělí osm hodin ráno a v severočeském okresním městě Louny míří do budovy místního úřadu práce první klienti. Jsme na místě, které při hledání odpovědi na dvě otázky z úvodu skoro nejde vynechat. V některých okresech na severu Čech jsou (podobně jako na severu Moravy) čísla mapující nezaměstnanost dlouhodobě nejdramatičtější. Poměr lidí bez práce tady ještě před třemi lety kolísal mezi zhruba třinácti (okres Ústí nad Labem) a třiadvaceti procenty (okres Most), ale i tady čísla klesají – nezaměstnanost spadla proti minulému roku třeba právě na Mostecku až o pět, v okrese Louny dokonce o šest procent.

Pokud chcete mít příjem nad hranicí životního minima, musíte pro to udělat daleko více než dřív.Přesto k není situace v okresech kdysi mohutně zasažených socialistickou industrializací úplně růžová. Ve velkých městech se nabídka práce po restrukturalizaci průmyslu mnohonásobně zvedla, ale pro obyvatele odlehlého venkova je to stále málo: cesta do práce je pro ně příliš komplikovaná a drahá. I pro obyvatele severních Čech ale obecně pomalu přestává platit dosavadní osvědčená praxe, že než se trápit ve špatně placené práci, je lepší využít štědrou sociální síť. Platy rostou a podpora se přestává vyplácet.

Nástěnku s dlouhým seznamem pracovních míst si u vchodu prohlíží i třiadvacetiletý Dušan Šereš. Je dva týdny bez práce a právě se přišel nahlásit do evidence. „Jako svářeč jsem si vydělával s přesčasy přes dvacet tisíc čistého, ale měl jsem neshody s mistrem,“ říká mladý muž. „Doufám, že práci zase brzo najdu, nabídek je tady dost a já jsem přece mladý, schopný muž,“ usmívá se Dušan.

A stejně to vidí i o tři roky starší Monika Kohyová. Je vyučená dámskou krejčovou, ale v Lounech to nebylo k ničemu, a proto začala pracovat ve skladu řetězce Tesco v Praze. „Byly tam dvanáctihodinové směny, ale přišla jsem si i na osmnáct tisíc,“ říká usměvavá slečna s černými dlouhými vlasy. „Jenže to byla moc namáhavá práce. Chtěla bych si udělat nějaký kurz na počítači, prostě dělat něco zajímavějšího.“ Monika je Romka, ale protože neměla nikdy se sháněním práce žádný problém, dívá se dopředu bez obav.

Kousek vedle ní však odchází pustou chodbou zklamaně asi pětapadesátiletá žena. „Mám nemocnou páteř a nikdo mě už nechce,“ říká tichým hlasem. „Jsem pro ně stará a to je strašný pocit, být najednou k nepotřebě. Jsem už tři roky doma a počítám každou korunu.“ Hlasy z chodeb úřadu připomínají fakt, že pokud je člověk mladý, nemá už dnes ani v problematických okresech se sháněním práce potíže. Starší ročníky, které prožily celý dospělý život v socialistickém modelu „práva na práci“, se naopak potýkají s nezájmem.

Dobrá čísla

Podle údajů z března tohoto roku bylo na Lounsku čtyři a půl tisíce nezaměstnaných, což představuje něco málo přes osm procent práceschopných obyvatel. Podle ředitele místního úřadu práce Petra Záhoříka sledujeme obrovský pokrok: proti roku 2003 je to pokles téměř o polovinu. „V devadesátých letech tady zaniklo kvůli restrukturalizaci průmyslu sedm a půl tisíce pracovních míst,“ říká. Dnes je situace úplně jiná: v okolí vznikla řada malých firem a v nových průmyslových zónách se usadily velké zahraniční společnosti (mezi nimi vede Hitachi Home Elektronic s výrobou televizních obrazovek, která zaměstnává dva tisíce lidí).

V současnosti na lounském úřadu práce operují s nabídkou více než šesti set pracovních míst. Tradičně mají problém najít uplatnění ve svém oboru lidé s vysokoškolským vzděláním (ti ovšem díky svým schopnostem většinou rychle najdou jinou práci), přibývají nezaměstnaní v rizikové skupině nad šedesát let a potíže mají samozřejmě lidé se zdravotním postižením (těch je v evidenci devět stovek). Přes tohle všechno se lounskému úřadu daří zvyšovat počty lidí umístěných na nová místa, postupně se snižuje příliv nově evidovaných uchazečů o práci, a zaznamenali tady dokonce i úbytek dlouhodobě nezaměstnaných. Prostě prý nelze než souhlasit s vládní optikou: kdo chce pracovat a z objektivních důvodů může, ten si práci najde.

Padnu i já

Stačí ale popojet pár kilometrů a pokrok se může naráz zpomalit. Mezi malými domky se směrem na Most řítí řada kamionů, hned od cesty jsou ve zpustošeném parku vidět ruiny bývalého barokního zámku. Jsme v obci Velemyšleves. Zhruba tři stovky zdejších představují tu část obyvatel lounského okresu, na které dodnes tvrdě doléhá krach socialistického průmyslu. V případě Velemyšlevsi jde o konec státního statku Postoloprty, po kterém zbyly jen zmíněné trosky architektonického skvostu – pseudobarokního zámku rodiny Zulegerů.

Na návsi s malým kostelíkem, dvěma obchody, restaurací a sochou Panny Marie několik postav ve vatovaných kabátech právě pečlivě vymetá špínu u obrubníků vozovky. Jsou to místní nezaměstnaní, které na popud lounského úřadu práce zaměstnal obecní úřad a platí jim s přispěním evropských fondů po dobu osmi měsíců mezi šesti a půl a osmi tisíci korunami. Do června jich tak má obec zaměstnat deset, tj. zhruba třetinu místních obyvatel bez práce, kterých je tady více než šestadvacet procent.

„Naše obec sice leží v dosahu mostecké i lounské průmyslové zóny, ale lidé navyklí roky pracovat v zemědělství tam nacházejí práci jen velice těžko,“ říká starosta Miloslav Štípek.„Navíc se tam nabízí práce vestoje na čtyřsměnný provoz a to každý nezvládá.“ V obci samotné jsou jen dva zaměstnavatelé, sedláci Štípek a Brudný, a ti potřebují tak zhruba dvacet lidí. Ostatní zůstávají sedět doma. To je případ Evy Knedlíkové (52) z malého činžáku naproti kulturnímu domu: „Šestnáct let jsem nemocná s páteří a u pásu v průmyslové zóně nevydržím,“ říká žena, která žije z 5600 korun invalidního důchodu a na přilepšenou chová v kůlně před činžákem pár slepic, králíky a kachny. „Ráda bych sehnala práci na doma, mám nemocnou matku a nemůžu ji nechat samotnou,“ svěřuje se paní Knedlíková. „Já už mám děti velké, ale co třeba sousedi naproti? Ti musejí mít starosti.“

Paní Knedlíková má na mysli několik romských rodin v nedalekém činžáku. Na balkoně se suší prádlo, před dveřmi stojí zablácené holínky. Patří Josefu Trifontimu (28), který právě přišel na poledne domů od sedláka, kde krmí dobytek. Má tři děti, práci sháněl pět let. „Teď už to může být jen lepší,“ říká. I jeho sousedka odnaproti měla štěstí a pracuje u stejného sedláka jako dojička. Pocit alespoň přechodného klidu má po hubených letech i Vojtěch Gunar (52). „Kdysi jsem dělal na statku. Netušil jsem, že když padne, padnu skoro i já,“ vzpomíná na roky, kdy o práci nezavadil. Dnes se svým kamarádem kope naproti prodejně potravin výkop pro místní obecní úřad. Ze dveří je mlčky pozoruje muž v umaštěných montérkách a s lahvovým pivem v ruce. „Já jsem s prací neměl nikdy potíže,“ říká neochotně. „A do problémů tamtěch mi opravdu nic není.“

Pořád málo

Téměř za humny Velemyšlevsi leží hranice chomutovského okresu. Území léta závislé na těžkém průmyslu a dolech trpělo ještě nedávno podobně jako okres Louny nezaměstnaností kolem dvaceti procent. I tady čerpají energii hlavně z přítomnosti řady nových firem v průmyslových zónách v okolí okresního města. Místní úřad práce nabízí téměř 1200 pracovních míst a to je od roku 2004, kdy jich bylo v evidenci 250, pokrok. Jen za minulý rok zaznamenali pokles nezaměstnaných o více než 2000 na dnešních 6586, přesto je tady bez práce dodnes desetina lidí.

„Polovina našich uchazečů má jen základní vzdělání, a i když máme stoprocentní úspěšnost s rekvalifikacemi (loni jimi prošlo 1100 lidí), stále to nestačí,“ říká ředitel okresního úřadu práce Prokop Sýkora.„Rekvalifikace nejsou povinné a lidé spekulují, že se jim to nevyplatí. Měli by si ale uvědomit, že třeba potvrzený kurz svářeče či řidiče vysokozdvižného vozíku je už jistý předpoklad úspěšného získání práce,“ říká ředitel Sýkora, který podobně jako na pražském ministerstvu volá po zpřísnění pravidel pro nezaměstnané. „Jistá hrozba nad příjemci podpor visí i dnes. Pokud se práci vyhýbají, hrozí jim vyřazení z evidence, ztráta dávek a také jim přestáváme platit pojištění. Jenže je to pořád málo.“

Taková už je doba

Prosperitu nelze přehlédnout. Chomutov se pomalu, ale jistě mění ze špinavého průmyslového města v moderní sídlo plné restaurací a supermarketů. Ani odsud však není daleko do světa, proti němuž je i těžká situace ve Velemyšlevsi idylkou.

Kolem benzinové pumpy se sychravou mlhou potuluje stádo krav, u stlučené dřevěné boudy místních trhovců na malém parkovišti je narovnaná hromada pivních bas, všude kolem poletují vlajky fotbalového klubu Bayern Mnichov. Nikde nikdo, jen v malé výloze strnule sedí tři polonahé prostitutky. Jsme v Krušných horách, na místě, které je na tom se třinácti procenty nezaměstnanosti v chomutovském okrese nejhůř. Silnice míjí vylidněné obce s otlučenými domky a křiklavými neony nevěstinců, podél cesty jsou vidět pozůstatky několika opuštěných tržišť s hromadami odpadků.

U odbočky k bývalému výstavnímu městečku českých Sudet Sonenbergu (Výsluní) stojí pobořený dům bývalé restaurace s nápisem Euro Asia. Před obcí návštěvníka vítá německý hřbitov s polorozbitými náhrobky. Z původních 3500 obyvatel po válce zbyly dvě stovky, počátkem devadesátých let tady místní parta opilců – buňka Sládkových republikánů – propagovala zavedení trestu smrti a strašila návratem sudetských Němců. I osmnáct let po revoluci všechno nese stopy zapomenuté části světa, jedinou novinkou je čerstvě opravená školka a zčásti i kostel.

Ve Výsluní registrují patnáct nezaměstnaných, většinou prý „opravdu“ těch nejchudších. „Bez auta tady práci nenajdete, pokud pracujete v průmyslových zónách na směny, pozdě večer se sem nedostanete. Vlaky zrušili a autobus tak pozdě nejede,“ říká starosta Milan Hladík.„Podařilo se nám zachránit pět pracovních míst ze školy, kterou jsme pro nedostatek dětí museli zrušit,“ vypráví. „Díky fondům Evropské unie jsme pro místních osm dětí založili dětský útulek a učitelky mají dál svoji práci.“

A místa vznikají i jinak. Tajemnici panu starostovi dělá díky spolupráci s úřadem práce Alena Šafránková (47). I když prý rozesílala jako absolventka gymnázia životopis na všechny strany, práci nenašla. Její manžel, bývalý učitel, tahá po celý rok dříví s koněm v lese a jezdí za prací i desítky kilometrů daleko, syn, který studoval ČVUT, se živí jako sádrokartonář. „Za prací zkrátka musíte jít, taková je doba,“ usmívá se tajemnice. Pro místní to zní jako jasný vzkaz: Pokud chcete mít příjem nad hranicí životního minima, musíte pro to udělat daleko více než dřív.

Dřina v Trianglu

Za vysokým plotem s cedulkami s nápisem „Zákaz fotografování“ je vidět rozlehlá šedivá budova s tmavými neprůhlednými skly. Jsme mezi Louny a Žatcem a seznamujeme se s pýchou lounského úřadu práce, průmyslovou zónou Triangle.

Kostka patří gigantu, japonské firmě Hitachi Home Elektronic. Kolem chodí strážní s oranžovými vestami a pečlivě pozorují několik zaparkovaných luxusních automobilů. Jsou tři odpoledne a z přísně střežené vrátnice se valí dav lidí. K nástupištím přijíždí autobusy z celého okolí. U jednoho z nich pokuřuje skupinka mladíků, některým není ani osmnáct. Slovník se jim hemží výrazy jako „pozice“, „lídr“, „key-operátor“. „Máme sice práci a peníze, ale je to dřina. Celý den na nohou a strašný režim. Dnes vyhodili nějaké kluky jenom proto, že kouřili na záchodku v pracovní době,“ kroutí hlavou jeden z nich. Ve vrátnici pár mužů v černém sleduje pětici monitorů, u okénka je v japonštině a angličtině nápis „Předložte občanský průkaz“. Další muži z ochranky s přísným výrazem ve tváři odvádějí dvojici vyděšených zájemců o práci, právě totiž probíhá nábor. „Nechte tady telefon, tam se nedostanete,“ odmítají vrátní novinářskou prosbu o kontakt na někoho z firmy. Nikdo se neozývá ani po dvou týdnech čekání, ale pro místní jsou důležitější jiné věci než jisté mezery v komunikaci. Hitachi už brzy pro region chystá další stovky nových pracovních míst.

Nečas pro nezaměstnané

Smyslem změn, které chystá ministerstvo práce, je co nejvíc tlačit lidi bez práce k tomu, aby po ní aktivně pátrali. Klienti, kteří budou v evidenci déle než pět měsíců, dostanou od úřadu tzv. akční plán, jímž se budou při hledání práce muset řídit. Pokud žadatel o podporu v nezaměstnanosti odmítne rekvalifikaci, může mu být podpora odebrána. Zároveň se mají o měsíc zkrátit dosavadní termíny pro výplatu dávek a ten, u koho úřady zjistí, že dvakrát bez vážných důvodů ukončil zaměstnání, které mu zprostředkovaly, o podporu přijde. A ještě něco: ze dvou na pět milionů se má zvýšit pokuta pro zaměstnavatele za najímání lidí načerno.