Kdo rozhoduje o osudu těla zesnulého?

Po úmrtí mé maminky lékař v nemocnici nařídil pitvu, aniž by se mě ptal, zda s tím souhlasím. Kdo tedy může rozhodovat o osudu těla zesnulého – úřady, nebo pozůstalí?

Anežka Plotěná

Ptali jsme se ředitele Pohřebního ústavu hlavního města Prahy Julia Mlčocha:

Tělo po úmrtí v podstatě patří státu. Co se týče pitvy, můžou pozůstalí vyslovit přání, zda si ji přejí, či ne, ale konečné slovo má lékař nebo jiná státní instituce (patolog nebo soudní orgány).

Pitva má určit příčinu úmrtí. Zákon stanovuje, ve kterých případech je bezpodmínečně nutné ji provádět, třeba u malých dětí, při narození mrtvého dítěte nebo matky zemřelé při porodu. Když panuje sebemenší pochybnost o cizím zavinění, automaticky se tělo posílá na soudní pitvu.

Jinak se pitva nařizuje hlavně tam, kde příčina není jasná. Jestliže se někdo dlouho léčil na vysoký tlak a zemřel na infarkt, jeho ostatky s velkou pravděpodobností pitvány nebudou. Když člověk zemře doma, záleží na tom, kdo přijde mrtvého ohledat. Lékaři ze záchranné služby většinou rozhodují o pitvě, protože o daném člověku a jeho medicínské historii nic nevědí. Obvodní nebo ošetřující lékař svého pacienta zná, a tak si snadno odvodí, jestli důvod smrti odpovídá jeho obtížím.

Pitva se obecně provádí proto, aby bylo možné bez pochybností uzavřít zdravotnickou dokumentaci daného člověka. Dokumentace je jediné místo, ze kterého lze příčinu úmrtí zjistit, v úmrtních listech už se neuvádí. Tyto údaje se pak dají využít v anamnéze potomků nebo pro zdravotnické statistiky.

Nakládání s orgány záleží na rozhodnutí člověka ještě zaživa. Stanovuje to transplantační zákon: kdo nechce, aby jeho orgány byly dál používány v medicíně nebo jinde, musí svůj nesouhlas zapsat do registru dárců orgánů. Jinak se vhodné orgány můžou použít bez omezení.

Kdo rozhodne o způsobu pohřbu, české zákony nestanovují. Obvykle ho určuje ten, kdo pohřeb objednává.