Co s 8. květnem

„Bylo to jako zlý sen: najednou jsem se probudila a neměla chuť žít.“ To jsou pocity z konce války, s nimiž se minulý týden v televizním dokumentu Olgy Sommerové Sedm světel o ženách přeživších holocaust svěřila jedna z nich. Dodejme, že podobně hrůzy nacismu vnímaly i jiné jeho oběti a podobně se na ně chtě nechtě díváme i dnes, po šedesáti třech letech. Smysl, politické souvislosti se dávno ztrácí, zůstává dojem zlého snu, zběsile rozvířeného prachu, který se usadil a život pokračoval dál. Jen pro někoho už jinak, neboť rodina, přátelé, domov, zvyky, radosti – to všechno najednou nebylo.

Následky vlády německých nacistů byly prostě příliš hrozné, než abychom je dnes mohli bez obtíží vnímat jako hmatatelnou realitu, jako objekt historického ohlížení. Právě tento paradox přispívá k tomu, že výročí porážky Hitlera prožila letos česká veřejnost bez výraznějších emocí, skoro jako normální neděli. Maximálně nějaké ty věnce z povinnosti či tradice, obligátní vzpomínkový pořad na dvojce a hlavně potěšení z prodlouženého víkendu. Lze namítnout, že nebylo kulaté výročí. Jenže jakési postupné odcházení druhé světové války z našich národních vzpomínek je nezadržitelný jev. A je to logické. Autentické vzpomínání se do značné míry váže na očité svědky, bez nich začne osmý květen nezadržitelně padat mezi relikty prehistorie, jimiž už dnes pro velkou část české veřejnosti jsou třeba události z roku 1918.

Pokud se tomu chce někdo bránit, dospěje přirozeně k otázce, čím tedy tohle výročí vlastně je. Proč na něj vzpomínat. Paradoxně nejméně srozumitelný se dnes – tedy alespoň při pohledu z české kotliny – osmý květnový den jeví jako oslava vítězství. Češi byli bezesporu Hitlerovou obětí, skutečnou válku ale nepoznali a její konec si až na hrdiny v cizích armádách a Pražské povstání tak nějak vyseděli. Nebo tedy konec války slavit jako základ zrodu dnešních evropských pořádků s dříve neskutečnou prosperitou a možnostmi? To už je asi poválečným generacím srozumitelnější, byť na oslavy osmého května to není.

Vzpomínky na Hitlerovu válku tak drží nad vodou především téma, jemuž se věnovala i zmíněná Olga Sommerová – holocaust, genocida, etnické čištění či jak promyšlenou likvidaci Židů nazvat. To zůstává obecně sdělitelnou událostí i pro nepamětníky. Hrozba recidivy v jakékoliv formě a neustálá otázka, jak tomu předejít, je tím, co každé výročí konce války nese dopředu. Byť i sami Židé se dnes strachují, jak bude vypadat připomínání konce Hitlerových hrůz, až poslední pamětník Osvětimi zemře.