Andrej neboli Nikolaj

„Všechno je jinak, jen já jsem sviňák,“ říkával o reakcích na své psaní básník, filmový kritik a náruživý mykolog Andrej Stankovič (1940–2001), přáteli přezdívaný Nikolaj. V očích mu přitom uličnicky jiskřilo a malými tělnatými prsty si zamyšleně projížděl dlouhým plnovousem.

Esejista, noční hlídač, překladatel, kotelník, redaktor, domovník či vedoucí knihovny Kanceláře prezidenta republiky, nic ho nezměnilo. Stankovič se choval bezelstně a přátelsky na Pražském hradě, v hospodě čtvrté kategorie nebo při zasedání redakční rady. Svým černým kloboukem, obnošeným sakem či kabátem a houpavou chůzí přitom připomínal chasidského Žida z povídek I. B. Singera nebo z Langrových Devíti bran než pronikavě myslícího intelektuála.

Od jeho smrti brzy uplyne sedm let. Není to kulaté výročí, leč výjimečnou osobnost a její literárně-kritický odkaz lze připomínat kdykoliv. Nakladatelství Triáda proto zahájilo vydávání jeho sebraných spisů dubnovým svazkem Josef Florián a Stará Říše, kde jsou shrnuty Stankovičovy práce o staroříšském vydavateli. V nejbližších dnech vyjde další svazek Co dělat, když Kolja vítězí, obsahující kritické, esejistické či anketní texty z let 1968–2001. Trilogii by příští rok měly uzavřít připravované Básně. Svého dlouholetého spolupracovníka si připomněl i časopis Revolver Revue, když v čísle 69 publikoval jeho nedokončené…