Žít svoje Sudety

Asi třicet lidí – od teenagerů až po důchodce – se pomalu usazuje v přednáškovém sále Krajské vědecké knihovny v Liberci. Přilákala je sem kniha Sudetské osudy, sborník rozhovorů s lidmi z českého pohraničí, který vydalo občanské sdružení Antikomplex. I když kniha vyšla už před rokem, je o ni pořád velký zájem a u prodejního pultíku se tvoří dlouhá fronta. Není to však tištěné slovo, co spolek občanských bojovníků proti dějinným komplexům proslavilo v celé zemi, nýbrž fotografie. Antikomplex má dnes za sebou padesát výstav nazvaných Zmizelé Sudety, které pomocí srovnávacích fotek ukazují, jak pohraničí vypadalo „tehdy“ – tedy před poválečným vyhnáním českých Němců – a jak vypadá „dnes“. Výstava za pět let své existence zmutovala do polské a německé verze, a jak členové Antikomplexu říkají, kvůli trvajícímu zájmu publika s ní nejde přestat: právě se domlouvají termíny na rok 2009. Výstava se přitom stále rozrůstá. První vydání katalogu mělo sto padesát stran, to páté, které vyšlo právě teď v prosinci, jich má 730 a celá publikace váží téměř tři kila.

Kdo jsou ti lidé

Partu dvacetiletých vysokoškoláků a jednoho gymnazisty, kteří v roce 1998 Antikomplex založili, spojovala hlavně touha sdělit českému národu pravdu, jak to s tím odsunem Němců vlastně bylo. „Štvalo nás, jak ideologicky a nekriticky se česká společnost staví k temným stránkám své vlastní minulosti,“ vzpomíná jeden z „otců zakladatelů“, historik Matěj Spurný.

Po několika schůzkách v pražských kavárnách se mladí muži rozhodli pro přímou osvětu. Zbaví-li se to téma politických nánosů, mají lidé zájem. Za doprovodu známých osobností vyráželi o svém volném čase na gymnázia, dost často do pohraničí, kde se pokoušeli se studenty a jejich učiteli o česko-německé minulosti diskutovat. „Byli jsme nadšení, když jsme s sebou přivezli třeba Karla Schwarzenberga, tak nás na málokteré škole odmítli,“ vzpomíná Matěj Spurný. Sehnat podporu známých osobností nebyl pro dvacetileté mladíky problém. „Lidé jako Petr Pithart byli rádi, že se toho sudetoněmeckého tématu chopil někdo mladý,“ říká Spurný. Problém ale byl v tom, že spanilé výjezdy „intelektuálů z Prahy“, kteří jenom mluvili o tom, „jak to tehdy bylo“, nepřinášely kýžený efekt. „Byli jsme prostě příliš přesvědčení o vlastní pravdě a dost radikálně jsme se vymezovali proti české společnosti,“ říká Ondřej Matějka. „Nebyly to potom diskuse, ale spíš hádky se staršími, zatímco studenty to moc nezajímalo,“ dodává.

Zakladatelé Antikomplexu se proto rozhodli ubrat plyn a vsadili na pořádání serióznějších seminářů o česko-německém soužití. I tam se ale objevil problém. „Akcí se účastnili stále stejní lidé vybavení hotovými názory, které nehodlali nijak měnit,“ říká Matěj Spurný. „Po několika seminářích už se dalo dopředu odhadnout, jak bude probíhat diskuse: kdo bude ,pro‘, kdo ,proti‘ a jaké argumenty přitom zazní.“ Kolem roku 2000 se činnost Antikomplexu ocitla na mrtvém bodě a nikdo z členů nevěděl, kudy dál.

Úplně všem

Vše rozhýbal až příchod mladého kulturologa Petra Mikšíčka. O sudetských Němcích toho sice moc nevěděl, zato ale během jedné letní výpravy obešel pěšky s batohem a fotoaparátem celé české pohraničí. A do převážně historických debat v Antikomplexu vnesl nový pohled zaměřený na krajinu pohraničí a její zvláštní kouzlo. Z jeho inspirace tak vznikla roku 2001 již zmíněná výstava Zmizelé Sudety, která zaznamenala nebývalý úspěch. Díky ní se Antikomplexu začali ozývat nadšenci z celého českého pohraničí, které spojoval zájem o vysídlenou a znovuosídlenou sudetskou krajinu. „A na seminářích k výstavě dodnes probíhají živé debaty,“ říká Petr Mikšíček. „Ukázalo se, že když se to téma zbaví politických nánosů, tak mají lidé o svou minulost docela velký zájem.“

Jádro Antikomplexu dnes tvoří čtyři lidé: Susanne Spurná, Matěj Spurný, Ondřej Matějka a Petr Mikšíček. Všem je okolo třiceti let, všichni za sebou mají vysokoškolská studia a všechny spojuje dlouhodobý zájem o české pohraničí, který časem přerostl v profesionální vášeň.

Vydávání knížek, pořádání výstav a učení na vysokých školách všechny čtyři zaměstnává na plný úvazek. Za knížku Proměny sudetské krajiny, která na základě textů od dvaceti odborníků – od ekologů přes architekty až po literární vědce – ukazuje, jak se sudetská krajina za posledních padesát let proměnila, byl Antikomplex minulý rok nominovaný na prestižní literární cenu Magnesia Litera. „Už před dvěma lety jsem si říkal, že se to sudetské téma musí vyčerpat a my si začneme hledat jinou práci,“ říká Ondřej Matějka. „Ale pořád je co dělat.“ Zrovna na příští rok chystá občanské sdružení digitální databázi pramenů německé kultury v Čechách. Archiválie jsou totiž dost často rozeseté po „haimatsmuseích“ v Německu, která postupně zanikají, protože potomci českých Němců nemají o minulost svých rodičů příliš velký zájem. „V Česku ale o ty materiály zájem je,“ říká Ondřej Matějka. „A digitalizací je zpřístupníme úplně všem.“