Velmi chladný byznys 1967

Profesor psychologie James Bedford zemřel v 73 letech na rakovinu plic. Krátce po smrti obložili členové pohotovostního týmu jeho tělo ledem, napojili ho na umělý dýchací přístroj a pokračovali v masáži srdce, aby ochránili mozek před nedostatkem kyslíku. Jeho krev postupně vyměnili vstupem skrze stehenní tepny za glycerinový roztok, protože voda, kterou lidské tělo obsahuje, vytváří za nízkých teplot pod bodem mrazu velké krystaly a ty by poškodily tkáně orgánů. Pak profesorovo tělo ochladili na teplotu minus 79 stupňů, při které se uchovávají orgány určené pro transplantaci. Teprve potom přešli k hlubokému zamrazení tekutým dusíkem na minus 196 stupňů Celsia a uložili Jamese Bedforda do termosky z nerezového kovu na „věčné časy“. Psal se 12. leden 1967.

Když tají pacienti

Představa, že by lidé mohli cestovat časem v hluboké hibernaci, napadla už amerického biologa a spisovatele Benjamina Franklina v roce 1773. Jako pseudovědecký obor se ale zmrazování čerstvě zemřelých těl alias kryonika začalo rozvíjet až v padesátých letech 20. století, kdy byly objeveny základní techniky hlubokého chlazení při konzervování spermatu pro umělé oplodňování skotu.

Tehdy se poprvé objevila idea, že by se mohli těžce nemocní pacienti zmrazit a znovu probudit až v daleké budoucnosti, kdy medicína dospěje na takovou úroveň, že dokáže léčit rakovinu a jiné…