Štěstí v otroctví

Píše-li někdo o dánském režisérovi Larsi von Trierovi, hned se mu na mysl derou přízviska jako skandalista nebo provokatér. Rozdělit kritickou obec se mu povedlo i snímkem Manderlay (2005), který premiérově uvádí Česká televize.

Manderlay je součástí Trierovy plánované americké trilogie, založené na kritické reflexi USA jako země neomezených možností na straně jedné a světového četníka na straně druhé. První díl cyklu Dogville příliš vášnivých kontroverzí nevzbudil. Tedy alespoň politických. Hrátky s formou ale udělaly už z tohoto filmu jednu z nejdiskutovanějších událostí sezony. Celý děj se totiž odehrával na rozsáhlém pódiu jen s několika drobnými rekvizitami, obrysy neexistujících domů byly načrtnuty křídou na podlaze. Příběh o krásné mladé ženě Grace (Nicole Kidmanová), která najde azyl ve zdánlivě přívětivém městečku, kde se ale postupně stane obětí psychického i fyzického teroru, nijak nevybočil z běžného Trierova příběhového arzenálu. Dána často přitahují příběhy submisivních žen a vysloužil si za to od odpůrců obvinění z mizogynie. Výborná pointa filmu, v níž se na scéně objeví Gracein mafiánský otec a jeho kumpáni, plně ospravedlnila využití neobvyklé, myšlenkami Bertolda Brechta ovlivněné „divadelní“ formy.

To se už tolik nedá říci o Manderlay, kde stejný postup trochu unavuje a nemá opodstatnění přímo v syžetu filmu. Jinak film chronologicky navazuje tam, kde skončil Dogville. Grace (Nicole Kidmanovou nahradila Bryce Dallas Howardová) se s otcem (Willem Dafoem místo Jamese Caana) a jeho suitou vydá do pouště kdesi v Alabamě a narazí v ní na vesnici Manderlay. S úžasem zjistí, že – píšou se 30. léta dvacátého století – ještě sedmdesát let po zrušení otroctví zde bílá farmářská rodina vládne afroamerickým otrokům. Za pomoci otce se ujme vlády nad vesnicí. Pořádky udržované celá desetiletí se hroutí, ale osvědčí se výuka otroků demokracii? Kdo zná Larse von Triera, nemusí hádat dvakrát.

Zejména z Ameriky se proto na dánského režiséra snesla kritika. Příznivci války v Perském zálivu ve filmu viděli satiru na nemožnost importu demokracie do Iráku, tradiční Bushovi odpůrci z liberální části názorového spektra zase byli uraženi tím, jak režisér znesvětil úspěchy modelu amerického potlačování rasové diskriminace. Grace se tentokrát projevuje jako omezená, ale snaživá proklamátorka prázdných frází o touze po svobodě a víře v člověka. Všichni kritici přitom Trierovi vyčítali, že si nemůže dovolit točit o Americe, když v ní – jak hrdě prohlašuje – nikdy nebyl. Jenže tenhle snímek – stejně jako Dogville – není primárně o USA a ti, kdo se tím nechali zmást, plýtvají municí na špatný terč.

Film je inspirován předmluvou Štěstí v otroctví k sadomasochistické próze Pauline RéageovéPříběh O. Ta popisuje událost z roku 1838, kdy se na Barbadosu skupina bývalých otroků obrátila na pána s žádostí, aby si je vzal zpět. Režisér vznáší univerzální otázku, jestli mají lidé tendenci unést těžkou zodpovědnost svobodného rozhodování, nebo se jí vzdát za cenu zajištění poklidného společenského řádu. I při přihlédnutí k tomu, kolik lidí se u nás nostalgicky ohlíží po návratu před rok 1989, se Trierovy cynické premisy nedají jednoduše shodit ze stolu.

Manderlay

ČT 2, 10. 1., 23.10