Různé podoby konce světa

Na počátku švédského filmu Ty, který žiješ (2006) se čtyřicátník v košili a kravatě probudí na gauči z noční můry. Do kamery přerývaně vysvětluje, že se mu zdálo, jak přiletěly stíhačky. Těch se naopak nemůže dočkat třináctiletý hlavní hrdina snímku Želvy mohou létat (2004) přezdívaný Satelit: schyluje se totiž k válce mezi USA a Irákem a sirotci z utečeneckého tábora na severu Kurdistánu odpočítávají dny do očekávaného příchodu osvoboditelů s pruhy a hvězdami.

Kromě tohoto motivu jako by filmy, které nyní vstupují do kin v rámci tradiční přehlídky Projekt 100, ani nic nespojovalo. Tedy kromě toho, že jsou oba vynikající. Jako by se odehrávaly na jiných planetách. Zlé sny nešťastných, rezignovaných postaviček marně hledajících štěstí v blahobytné peřince sociálního státu nemají nic společného s krutými běsy dětských sběračů min na irácko-turecké hranici.

Pajzl, jediná jistota

Rukopis autora snímku Ty, který žiješ, jednoho z nejoriginálnějších světových tvůrců Roye Anderssona, poznáte bezpečně už po několika minutách. Pokud tedy znáte jeho Písně z druhého patra (2000). Tímto filmem se režisér po více než dvacetileté pauze vrátil na scénu, uchvátil porotu v Cannes a dostal se i do naší klubové distribuce. Také jeho nový počin je kolekcí několika desítek dlouhých, často mnohaminutových vypointovaných scén snímaných statickou kamerou, které nejsou pospojovány…