Na hranici reálného a nereálného

Je to pro něj hodně rušné období: Daniel Pitín (1977) momentálně vystavuje v Praze na přehlídce české malby Resetting (blíže str. 53), v Lisabonu v expozici středoevropského umění Eccentric Paths, ve vídeňské galerii Charim má samostatnou prezentaci Adaptacion II a ve svém ateliéru právě dokončuje plátna pro blížící se výstavu v Antverpách. Ve třiceti letech je vlastně ještě pořád na začátku, ale už se mu podařilo to, co u nás málokomu: nemá úspěch jen u galeristů a kritiky, ale i na uměleckém trhu.

Jeho příběh začal na pražské AVU. Přihlásil se do malířského ateliéru Zdeňka Berana, který je částí výtvarné obce kritizován za přílišný realistický konzervatismus. „Byl jsem mladý a ty věci se mi tehdy hrozně líbily. Dva roky jsem piloval techniku a nic jiného mě nezajímalo. Ve třeťáku jsem si ale uvědomil, že už si mě lidi až příliš zařazují do kontextu ateliéru a potřebuji změnu.“ Přešel do ateliéru konceptuální tvorby Miloše Šejna a pár let se věnoval videoartu. „Jenže když to chce člověk dělat pořádně, zjistí, že většinu času stráví vysedáváním po kavárnách, sháněním peněz a produkcí.“ Znovu začal malovat, ale film úplně neopustil. Na plátna se mu totiž dostaly scény z klíčových snímků světové kinematografie.

„Hledal jsem nové možnosti, jak do filmu vstoupit. Chtěl jsem si hrát s filmovou myšlenkovou strukturou,…