McEwanova stará dobrá Anglie

Když loni v Británii vyšla prozatím poslední próza Iana McEwana (1948), podle londýnského listu Sunday Times se její autor konečně stal „národním spisovatelem“. Není těžké uhodnout proč. V titulu Na Chesilské pláži se totiž někdejší rebel zevrubně zaobírá typicky anglickými tématy a motivy, za jaké je tradičně považována třída a společenské postavení, rezervovaný přístup k sexu, kariéra, konvenční rodinné štěstí a koneckonců i nevalná ostrovní kuchyně.

Na vině je příručka

McEwan popisuje starou dobrou Anglii na počátku 60. let, ještě než se v ní – jak to výstižně líčí věhlasná báseň Philipa Larkina citovaná v českém doslovu – spolu s „pilulkou“ (rozuměj antikoncepční) zhroutily veškeré uměle vytvořené normy a konstrukty stran chování a morálky. Zatím ale volnost a svoboda vládnou pouze kdesi daleko za oceánem v Americe a Anglii charakterizuje škrobenost a stísněnost. Impérium se scvrkává a Velká Británie už nepatří k velkým mocnostem. Mladí protagonisté novely Florence a Edward v tom nacházejí „jisté rouhavé potěšení“. Ani jejich liberální názory, kvalitní vzdělání a vzájemná láska jim však nepomohou překonat úskalí, které pro ně představuje svatební noc, která se ocitla v centru McEwanovy pozornosti.

Autor se zabývá tím, co lze značně zjednodušeně nazvat psychopatologií lidské sexuality. Na rozdíl od svých…