Dějiny jsou data i slzy

Při psaní jste několik let pátrala v rodinných archivech i dokumentech StB. Chtěla jste najít pravdu o svém otci?

Ta kniha není jen o mém tátovi, ale i o mamince. A také o hledání sama sebe, tedy mých německých a židovských kořenů, které ty dvě děsivé třetiny minulého století, za něž v něčem nesou zodpovědnost i moji rodiče, někde přeťaly.

Když vašeho otec popravili, bylo vám sedm let. Co si vybavíte jako první vzpomínku na otázku, jaký byl tatínek?

Nevím. Je to, jako když na neznámou a zároveň někým zřetelně popsanou krajinu padne hustá mlha. Máte pocit, že tušíte, co se za tím neprůhlednem skrývá, ale současně nic konkrétního nevíte, poněvadž vaše informace jsou pouze zprostředkované.

V šesti sedmi letech si už člověk přece své nejbližší pamatuje.

Běžně to tak bývá. Zřejmě jsem jako dítě, možná nevědomky, ovšem ze silné vnitřní nutnosti, potřebovala všechny vzpomínky na tátu vytěsnit, abych se nějak zbavila své viny.

Jak to myslíte?

V té době jsem přijala tvrzení své matky, přesvědčené komunistky, že byl zrádcem. Za tu dobu, co po otci pátrám, se mi zlidštil. A vrátila jsem mu hlas.Představte si, že máte někoho rád a naráz se vám ten obraz kompletně zhroutí. Tehdy jsem si to neuvědomovala, když jsem otce z mysli vytěsnila, ale zrodil se pocit viny, který mě…