Až za hradbu smrti
V ten slavnostní den většinou nemívám moc návštěv. Ti, kdo se na faráře obracejí v nějaké nouzi, zpravidla nechodí a za nemocnými jsem zašel už před Vánoci.
V ten slavnostní den většinou nemívám moc návštěv. Ti, kdo se na faráře obracejí v nějaké nouzi, zpravidla nechodí a za nemocnými jsem zašel už před Vánoci. Zato ale musím mít promyšlené texty z Bible, které se o svátcích budou číst. Kázání na každou bohoslužbu musí být připravené. Štědrý den je přece „pouze“ předvečerem vlastních svátků. Další dva dny budu mít každý den troje bohoslužby, pokaždé v jiném kostele, a hned po Štěpánu přijdou tři pohřby. Takže práce je dost. Vždycky si při tom shonu vzpomenu na komunistické moudro: že prý „nejlíp se má farář. Pracuje jednu hodinu denně, pije u toho víno a ještě mu k tomu hrají.“ Jednou bych to chtěl zažít…
Z domácích prací mě na Štědrý den čeká jen stavba betléma a porcování kapra, kterého večer peču. Všechen úklid a ostatní přípravu naštěstí udělá Jana, můj strážný anděl, která pečuje o mě a stará se o faru. Stromeček nestíhám strojit, co jsem farářem – a nepokládám to ani za podstatné. Letos jsem ale zastřihl velikánský keř fíkovníku v mé pracovně, větve mu bujně narostly a namáčkly se až na okno a akumulačky.
Před odpolední bohoslužbou obyčejně chodívám na procházku do lesa se psem. Myšlenky se zklidní a urovnají. Venku nezvoní ani telefon, ani zvonek u dveří. Ale ne vždy: těsně před odchodem zvoní telefon a místo procházky u něj trávím půldruhé hodiny. Volal pětačtyřicetiletý muž, jeho manželka, v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu