Život není dada

Můj kamarád T. a já na hlaváku rychle sedáme na první vlak a jedeme směr Beroun. Bez lístků, ty jsme nestihli koupit. Zkusíme jet načerno, až kam to půjde. Výlety naslepo jsou tak dobrodružné.

Někdy přicházejí opravdu vzrušující komplikace. Úvodní nás potkává už před smíchovským nádražím. Vlak zastavuje, automatické dveře se otevírají a zavírají, chrchlavý hlas nám paradoxně zakazuje vystupovat z vlakové soupravy. T. se mnou jede na „slepák“ poprvé, a tak se mi uleví, když reprezentativní souprava ČD po půl hodině vyráží plnou parou vpřed. Nečekala jsem nečekanost tak brzy.

Průvodčí nás dosud nezkontroloval, a tak už radši vystupujeme. Karlštejn. Všichni turisté ho kráčí dobývat, my instinktivně nabíráme opačný směr. Louka, les, pole, lán a tu náhlé překvapení: golfová jamka. „Bacha, děcka, kumulace flightů je tu enormní,“ pokřikují na nás šedesátiletí pupkáči v dálce a ten nejvíc cool ležérně odpálí. Je jasné, kdo je tady pán. Pálí jak nejlepší sarajevský ostřelovač a T. rychle velí k ústupu.

Náš dada výlet pokračuje. Z golfových zákopů spěcháme do údolí a pátráme po hospodě. Nemůžeme si vybírat. Základním pravidlem „slepáku“ je, že přijímáte všechno, co vám nabízí. Vyčerpaný T. (městský týpek, nezvyklý na dobrodružství) se cpe smažákem a mezi sousty zjišťuje od místních štamgastů, kdo nám zajistí eskortu zpět na základnu. Je neděle, autobus jede až za dvě hoďky, a tak jdeme stopovat…

Řidič oprýskaného favoritu nám hrdě ukazuje čerstvou kérku na levém rameni a po pár kilometrech nabízí jointa. Přijímáme. „A vy tady děláte jako co?“ ptá se řidič. „Nic. Normálka. Jsme na výletě. Znáš to, ne?…“ Nevěří nám. V téhle době přece věci neděláme jen tak, vždycky o něco jde… „Vy jste určitě z Bisky, ty vole, vy jste z Bisky…“ Chápu ho: prodávat hulení po kilech, taky bych byla paranoidní.

Odevzdanost nahodilosti je kouzelná. Občas, o víkendech, na oblíbených dada výletech se ráda odevzdávám. Přijímat po cestě s otevřenou náručí, nonstop a naplno veškeré impulzy může být základem napínavého a inspirativního výletu, zároveň to ale může být i devastující. Musím si dávat pozor, abych nezaměnila slovo výlet za slovo život.

Vlastně přesně ve smyslu odpovědi, kterou nám průvodčí objasnil častou poruchovost souprav na trati Praha–Karlštejn. „Děvenko, víte, co je elektřina? Tenhle vlak, dyť tady je všechno na elektriku. A to nejde s vodou dohromady. Když prší, tak to prostě nejede.“