Rok běhu na místě

Nejdříve to vypadalo téměř jako znovuzrození. Přesně před rokem zvolilo 53 % Francouzů v ostře sledovaných volbách a za nebývalé účasti voličů prezidentem Nicolase Sarkozyho. Po oznámení konečných výsledků upadal na pařížském náměstí Concorde rozbouřený dav do extáze, kdykoliv zazněly z úst vítězného kandidáta pravice slogany typu: „Rozchod s dosud praktikovanou politikou. Neúnosnost stávajícího sociálního modelu. Liberalizace pracovního trhu. Nový otevřenější styl vládnutí.“

Příslibu lepšího zítřka propadali dokonce tradiční protivníci. „Sarkozy představuje naději. Po čtvrtstoletí vlád Mitterrand–Chirac vykazuje stát dluhy přes tisíc miliard eur, nezaměstnanost je stále okolo 9 %, ekonomický růst nedosahuje ani 2 %. Navíc jsme ztratili důvěru sami v sebe a všechny problémy přenášíme na stát,“ vítal prezidenta levicový týdeník Marianne.

Dnes už je Francie zase skeptická. Sarkozy ji sice po nástupu do Elysejského paláce oslnil pekelným pracovním tempem. Nebylo dne, aby ho Francouzi neviděli, jak jedná s vládou, řeší problémy sociální, ekonomické i zahraniční, cestuje po světě i rodné zemi, před kamerami běhá či jezdí na kole, diskutuje s obyčejnými lidmi, pere se s paparazzi během dovolené v USA, rozvádí se a chodí na rande s novou přítelkyní Carlou Bruniovou.

Jenže potom kouzlo vyvanulo. „Už toho mám dost, nechci pořád vidět obrázky zpoceného prezidenta v šortkách nebo…