Kladivo na turisty 1693

Ten příběh se odehrál nedaleko Massachusetts, ale docela se podobá známému českému filmu Kladivo na čarodějnice. Respektive – asi tak do poloviny. Na rozdíl od české společnosti dokázala totiž ta americká z ostudného monstrprocesu s čarodějnicemi na sklonku 17. století vytěžit jasné poučení a do budoucna i jedno trochu kuriózní, zato skvěle prosperující podnikání.

Ďábel přichází

Uprostřed zimy roku 1692 se Betty Parrisová začala chovat velmi zvláštně. Házela věcmi, vydávala neartikulované skřeky, kroutila tělo do podivných pozic, bez vysvětlení se plazila po domě. Podezření na padoucnici lékař nepotvrdil, a tak kohosi napadlo, že devítiletou dceru místního kněze někdo uhranul. Když se podobné příznaky objevily i u dalších děvčat, podezření zesílilo: městečko Salem pravděpodobně ovládl ďábel a jeho pozemské družky – čarodějnice.

Salemský proces později zkoumala řada badatelů a snažila se rozluštit, jak se vlastně obludná štvanice na nevinné mohla tak snadno spustit. Anglickou kolonii obývali protestanti, jimž nedýchala na záda žádná inkvizice, s evropskými katolíky však sdíleli náboženský zápal, řadu předsudků (zejména o vrozené příchylnosti žen k ďáblovi) a snahu budovat přísně teokratickou společnost. Tvrdé podmínky k životu, častá neúroda vykládaná jako boží trest a indiáni útočící z okolní divočiny působili bílým kolonizátorům permanentní stres. A s ním přišlo hledání viníků a volání po exemplárních trestech.

Asi nepřekvapí, že jako první se obvinění ze spolčení s ďáblem dočkaly dvě ženy, které nezapadaly do puritánských představ o správném životě – indiánská otrokyně Tituba a tulačka, jež nechodila do kostela. Zadostiučinění zbožných Salemanů však netrvalo dlouho. Síť čarodějného spiknutí se začala roztahovat a brzy si šerif přišel i pro první obviněné, kteří žili řádným životem a v kostele žádnou neděli nechyběli. Stačilo, že na ně někdo ukázal prstem. Podobně jako při moravském honu na čarodějnice ve Velkých Losinách, ztvárněném ve zmíněném filmu, tak nakonec ve vězení skončil i jeden z místních kněží.

Naložte mi víc

Štvanice se samozřejmě stala příležitostí k vyřizování sousedských účtů, ale z hlediska úřadů nebyla čistě svévolná a měla vcelku pevná pravidla. Teologové a soudci se přeli, co vlastně považovat za důkaz čarodějnictví, a ke smůle obviněných nakonec převládl názor, že pro prokázání viny postačí fakt, že někdo člověka viděl jako přízrak ve snu či halucinaci. Výsledkem procesů, které vyvrcholily právě před 315 lety, tak bylo 150 zatčení, 29 obvinění a devatenáct rozsudků smrti.

Hrdinou salemských procesů se stal farmář Giles Corey. Považoval proces za neférový, a odmítl proto před soudcem učinit prohlášení o vlastní vině či nevině. V tehdejším systému to představovalo zásadní komplikaci – obviněný, který tak neučinil, nesměl být podle zákona odsouzen. Soudce proto nařídil mučení s cílem rozvázat farmáři jazyk. Dva dny ležel Giles Corey pod balvany drtícími jeho tělo a na otázku, zda hodlá učinit prohlášení, pokaždé odpověděl: „Naložte mi víc.“ S touhle větou a rozdrceným hrudníkem také vydechl naposledy. Podle pravidel mu však coby neodsouzenému nemohly úřady konfiskovat majetek, a na polích Gilese Coreyho tak dál hospodařili jeho potomci.

V ráji okultistů

Ve srovnání s evropskou inkvizicí je na salemských procesech pozoruhodné, jak brzy je začala společnost reflektovat coby politováníhodný omyl. Už dva roky po poslední popravě přišla první kritika a za další dva napsal kněz přítomný u mnoha rozsudků: „V těch dnech panovala taková temnota, že jsme vešli do mraků a sešli z cesty.“ Po mnoha peticích se během dalších patnácti let nejen omluvil hlavní salemský soudce a exkomunikované čarodějnice byly posmrtně přijaty zpět do církve, ale guvernér také přiznal finanční kompenzaci potomkům většiny odsouzených. V roce 1992 pak na místě vyrostl památník obětí. To už také existovala pozoruhodná hypotéza, se kterou v 70. letech přišla v časopise Science psycholožka Linnda Caporealová. Podivné chování „posedlých“ děvčátek, které salemskou kauzu odstartovalo, mohla způsobit otrava plísní, jež napadá žito a v mozku funguje podobně jako později objevené LSD.

A městečko Salem? S trochou cynismu bychom mohli říct, že lepší minulost si snad ani nemohlo přát. Stalo se oblíbenou zastávkou historiků, turistů i školních výprav. A také národním centrem podnikání, jemuž se přezdívá „čarodějnický průmysl“. Jasnovidci, hadačky z ruky, vykladači tarotových karet, výrobci talismanů, astrologové či okultisté – pro ty všechny je Salem tím, čím Silicon Valley pro programátory. Místní úřad musí dlouhodobě jejich stavy regulovat vyhláškou, dohlíží na „kvalitu“ jejich služeb a hříšníky tvrdě trestá. Stávalo se například, že obchodníci turistům sdělili, že kolem nich vidí temnou auru, a obratem žádali pět tisíc dolarů za její odstranění.

Český literární historik Martin C. Putna, který Salem nedávno navštívil, popsal na svém blogu zajímavý a poněkud zneklidňující paradox. Zatímco před třemi sty lety se lidé třásli hrůzou, aby na ně náhodou nepadlo obvinění z čarodějnictví, a úřady se pak omlouvaly za vykonstruovanou štvanici, dnes ulicemi stejného města chodí zástupy uhrančivých černovlásek s pentagramy na krku, které se k obcování s ďáblem hrdě hlásí.