Kdo je a kdo není Rom

U takové knihy se člověk musí ptát, komu je vlastně určená. Neromům, aby se něco dozvěděli o Romech? Romům, aby se něco dozvěděli sami o sobě? Odborníkům na romskou kulturu a zasvěceným nadšencům? Nejspíš těm posledním. Mezi „obyčejné“ čtenáře, Romy i Neromy, totiž asi pronikne jen stěží, třebaže právě pro ně by měla největší smysl.

Antologie prozaických textů romských autorů v České republice Čalo voďi – Sytá duše, kterou sestavily romistky Jana Kramářová a Helena Sadílková a vydalo Muzeum romské kultury v Brně, je čtyřsetstránková bichle, na pohled něco mezi učebnicí a kuchařkou. Je tištěna dvojjazyčně, romsky a česky, a vyzdobena naivistickými kresbami a ornamenty z klobás, paprik, chleba, kuřat a česneku (přestože tématem mnohých v ní obsažených textů je paradoxně hlad).

Navzdory úpravě je to kniha velice zajímavá, pestrá a poučná, místy vtipná a také velmi dojemná. Kdyby vypadala jinak, méně folkloristicky, mohli by si v ní třeba v Rokycanech na náměstí za dlouhých letních podvečerů listovat Romové.

Je třeba psát

Do výboru jsou zařazeny prózy celkem dvaceti dvou autorů. Editorky schválně ponechaly stranou klasický romský folklor: pohádky, legendy a rodové historky, které jsou nosným jádrem vypravěčské kultury. To ovšem neznamená, že texty nejsou těmito žánry silně ovlivněny. I tady chodí strašit nebožtíci a běžné jsou i jiné zázraky. Mnohé příběhy vyprávějí o blízkých nebo vzdálených příbuzných, vrací se na Slovensko, odkud všichni zařazení autoři původem pocházejí, a odehrávají se v nuzném, ale idylickém prostředí osad, jak je známe ještě z fotografií Josefa Koudelky ze 60. let. Ručně uplácané cihly, okénka jako dlaň, na stěně svaté obrázky a otrhaní lidé, ze kterých vyzařuje intenzivní radost ze života.

Přežívá se ze dne na den, ale zato v nenarušeném společenství, kde být Romem je stejně samozřejmé jako vařit pišoty nebo hrát na housle. Přelomovou událostí v tomto polomytickém světě je druhá světová válka. Nejen kvůli tomu, kolik Romů během ní bylo zavražděno, ale i kvůli aktivnímu odboji řady z nich.

K literárně nejvýraznějším příběhům patří ty věnované ženám – v osadách i panelácích. V patriarchální společnosti, kde je zřejmě i dnes (pokud lze soudit z textů) mlácení žen normální praxí, musí být ženské téma silné. Zakázaná láska, vzpoura proti rodičům, týrání, které končí vraždou. Ženy zůstávají, čekají, starají se o rodinu, bojují s úřady. Muži odcházejí za prací, muzicírují, dělají děti a pijou. Čtenáře tu mimoděk napadá, co je důležitější: zda zrovnoprávnění Romů jako etnika, nebo spíš zrovnoprávnění romských žen v rámci společenství?

Malou skupinu textů tvoří anekdoty s výchovným záměrem, v knize najdeme i prózy více či méně programové. Jsou tu ale i texty samy pro sebe, napsané z čisté hravosti či touhy něco vyjádřit. Nezabývají se tím, kdo je a kdo není Rom, a právě ty nám svou uměleckou silou romský svět nejvíce přibližují. Na nich se ukazují budoucí možnosti romské literatury, která dřív nebo později musí prorazit prostě proto, že tihle spisovatelé mají silné téma.

ČALO VOĎI – SYTÁ DUŠE. ANTOLOGIE PROZAICKÝCH TEXTŮ ROMSKÝCH AUTORŮ Z ČR

Muzeum romské kultury Brno, 398 stran