K čemu jsou tajné služby
Politici vnímají tajné služby hlavně jako nástroj k upevnění své moci, nikoli jako prostředek k ochraně bezpečnosti země. To je jedna z tezí, kterou naznačuje rozhovor s bývalým šéfem rozvědky Karlem Randákem.
Politici vnímají tajné služby hlavně jako nástroj k upevnění své moci, nikoli jako prostředek k ochraně bezpečnosti země. To je jedna z tezí, kterou naznačuje rozhovor s bývalým šéfem rozvědky Karlem Randákem.
Možná náš úsudek zní příliš příkře, ale co si myslet o vládách, respektive jejich členech, kteří nedokážou zadat rozvědce odpovídající úkoly. Co si myslet o zpravodajské fundovanosti několika vlád, když je nutné házet devadesát procent ministerských nebo premiérských zpravodajských požadavků do koše, protože by tajná služba při jejich splnění porušila zákon a překročila své pravomoci.
Pokud už se vláda do pravomocí tajné služby trefí a služba požadavek splní, potom se ministři prý často neřídí jejími závěry. Karel Randák třeba vzpomíná na známý případ Unipetrol, kdy ministři nejenže nerespektovali varování rozvědky o riziku spojeném s prodejem Unipetrolu do rukou PKN Orlen, ale dokonce potom lživě tvrdili, že rozvědka doporučila vyloučit právě všechny ostatní uchazeče kromě PKN.
A ke všemu, rozvědka velmi často neví, co se děje s přísně tajnými a citlivými informacemi předanými ministrům, nebo dokonce premiérovi. Jak se potom tvoří bezpečnostní strategie státu? Jak se ty informace vyhodnocují? A kdo je vyhodnocuje, když ze způsobu, jak zadávají úkoly, víme, že politici nemají potuchy, k čemu vlastně tajné služby mají.
Samozřejmě, je možná i obrácená spekulace, tajné služby dodávají politikům tak bezvýznamné zprávy, že se jimi exekutiva nezabývá. Ale otázka zůstává pořád stejná. Kdo a jak určuje bezpečnostní strategii státu? Jistou odpověď najdeme právě v rozhovoru s bývalým šéfem rozvědky.
Na chvíli odbočme: pokud jde o bezpečnost, občané mají největší strach z organizovaného zločinu a korupce státních úředníků. Jako hlavní nástroje průniku mezi mafiány, gangstery a úplatkáře slouží policii a tajným službám odposlechy. Občas zachytí hovor zločince s významným politikem. Pokud není podezření, že spolu plánují nějaký zločin, je zvykem politika upozornit na rizikového kamaráda a politik by měl kontakt se „zločincem“ skončit. Jenže stále častěji se stává, že to dopadne naopak. Politik nejenže přátelství se sledovaným neukončí, dokonce mu prozradí, že je odposloucháván. Zájem kamaráda si cení více než zájem státu.
Jinými slovy, způsob, jakým se tvoří bezpečnostní strategie této země, je pravděpodobně do velké míry dán osobními či stranickými zájmy politiků. I to se dá z exkluzivního rozhovoru s generálem Randákem pochopit.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].