Editorial

Spisovatel Arnošt Lustig mi kdysi řekl, že má ve zvyku při každém setkání v duchu hádat, jak by se asi ten člověk choval v Osvětimi. Já mám naopak ve zvyku hádat, kteří z dnešních lidí – kdyby žili o pár generací dříve – by Židy a Romy posílali do Osvětimi na smrt. Můj soukromý seznam je bohužel dlouhý, neboť lidská povaha se nemění. Ale existuje i seznam, který si každý může sestavit z veřejných slov a gest těch, kteří tak rádi prozrazují národu svou povahu. Podle mne do něj patří například členové české Národní gardy a jen úcta k tajemství lidské duše mi nedovolí mít úplnou jistotu, že by se tito mladí lidé – přesazeni strojem času do roku 1942 – s nadšením účastnili smrtícího díla.

Je důležité být si vědom toho, že mezi námi žijí lidé, kteří by se v jiném systému a za jiných okolností mohli lehce stát přímo či nepřímo masovými zabijáky, jejichž obětí by mohl být kdokoli z nás. Na druhé straně je důležité být si vědom také toho, že těch lidí je možná mnohem méně, než by nám oni sami rádi přes média namluvili. Kateřina Čopjaková se vydala pátrat, jak početná je vlastně ona Národní garda a kolik členů má její politická sestra Národní strana (str. 16–18), a výsledek je velmi zajímavý. Například podle odhadů české policie je jich dohromady 45 (slovy čtyřicet pět). To by mohla být dobrá zpráva, pro útěchu to však nestačí, neboť lidská povaha se nemění.

Úkolem Respektu však není utěšovat, ale hledat pravdu, k níž ovšem patří i schopnost vyhledávat inspirativní příběhy o naplňování přirozené lidské touhy po lepším životě. Jedním z nich je reportáž Martina Jazairiho ze zapadlého koutu Česka na hranicích s Polskem (str. 20–23) a svým způsobem také téma tohoto vydání, které jsme převzali z týdeníku The Economist (str. 34–41). Je o Vietnamu, který prožívá nebývalý ekonomický vzestup a současně v něm raší první zárodky politické liberalizace. Po přečtení tématu si nicméně člověk opět uvědomí, jak velké štěstí měla střední Evropa, že dějiny jí umožnily proklouznout k demokracii tak rychle a relativně bezbolestně. Budiž nám to útěchou.

Vážené dámy a pánové,

příjemné čtení vám přeje

MARTIN M. ŠIMEČKA