Deprese nad krvavou pečení

Lidé mají rádi příběhy. Rádi si je čtou a ještě radši se na ně dívají. Na tomhle principu je založen celý úspěch tvorby Gregoryho Crewdsona (1962), brooklynského rodáka, jehož fotografie visí v pražské Galerii Rudolfinum. Že přitom spolupracuje s hollywoodskými herci a na pořízení jednoho snímku angažuje štáb velký jak k natáčení blockbusteru, to už je jen přidaná hodnota.

S pudrem na nose

Nákladný způsob Crewdsonovy práce je samozřejmě fascinující. V době snadno dostupných digitálních technologií, které z fotografie vytěsňují všechno těžké, neskladné a drahé, pracuje Crewdson až nezvykle anachronicky. Scény aranžuje do posledního detailu, vše nasvěcuje, hercům pudruje nosy, a nechá na ně stříkat umělý déšť. Aby měl na podobné hračičkaření klid, pronajímá si celé ulice i s přilehlými bloky domů. Výsledkem je jedna fotografie. Kdyby mu z toho vznikl film, mělo by to větší logiku.

Jenže to je právě ono: u Crewdsona logiku moc nehledejme. Jediné, co se v jeho díle řídí pevně racionálním úsudkem, je formální stránka fotografií. Ví, že čím větší náklady na štáb a slavné tváře v roli jeho postav, tím větší úspěch u publika i sběratelů. V tomhle se syn freudovského psychoanalytika, který prý v dětství poslouchal skrz podlahu pokojíku zpovědi pacientů a který dnes prodává fotografie za statisíce dolarů, podřizuje přísné logice.

Úplně jiné je to ale s…