Den v respitním bytě

O půl osmé mne budí pláč Jáši a utěšování jeho osobní asistentky. „Jášo, chceš na záchod? Nechceš napít?“ Brekot. „Jášo, pojď ještě spát, ostatní spí.“ Můj klient Vilém se krátce nato budí také. Chvíli se převaluje v posteli, heká, tak radši vstávám a vedu ho do umývárny. Pomáhám mu s vyčištěním zubů a při oblékání ho neustále instruuji: „Viléme, nech to mýdlo na chvíli. Ne, nelízej ho. Pojď, nejdřív kalhoty…“ Když jsme hotovi, poskakuje po koupelně, tleská a směje se. Jdeme na snídani.

Náročná péče

Vilém (15) trpí autismem a přidruženou středně těžkou mentální retardací. Jednou za čas je hostem v respitním bytě, kde pracuji jako osobní asistent. Respitní byty slouží rodičům jako odlehčení od náročné péče o jejich potomka s autismem. Vilém je u nás tentokrát na víkend. Většinu času mlátí do věcí, hází pantoflem o zem nebo poklepává rukama na vše kolem. Dnes se mi ho podařilo přemluvit ke hře se stavebnicí. Sice nejdříve jen házel kostkami o stůl, ale nakonec jsme postavili věž.

O Viléma se starám první den, zatím se mnou komunikuje hlavně provokací. Má strach z nepředvídatelných situací, proto vyhledává stereotypní reakce na své chování. Když ho zaujmu, strčí si prsty do nosu a pak do pusy. Ví, že mu řeknu: „Viléme, to se nedělá.“

Dopoledne po hře se Vilém natahuje na gauč…