Aby toho nebylo moc

„Fotografií jsou všude miliony,“ uvědomuje si Ondřej Přibyl (1978). Ví, o čem mluví: před dvěma lety fotografii vystudoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliérech Pavla Štechy a Ivana Pinkavy, dnes na škole působí jako doktorand. K oněm milionům snímků sám přidal další stovky, tisíce, v jeho případě to jsou ale hodně netradiční pohledy na svět. „Jsem šťastný, když na fotografii v podstatě nic není,“ ukazuje na příkladu svého snímku mlhy nad Bajkalem, na kterém z krajiny vystupují skutečně jen velmi nezřetelné obrysy.

Na škole diplomoval se souborem Stopy, okraje. Záběry ukazují věci pohozené v přírodě, zbytky zvířat, seschlou trávu čouhající ze zasněžené pláně. Každý zobrazený předmět má svůj skrytý příběh, ale Přibyl ho divákovi nepomáhá rozluštit. Je jen na nás, jakou historii odhozené podprsence vymyslíme. „I dneska občas přemýšlím, jestli se mám na té rostoucí záplavě technických obrazů podílet. Tohle je takový filtr: nic moc neukazuju.“

Na výtvarné scéně Ondřej Přibyl zaujal spíš druhou částí své tvorby. Už několik let se věnuje dokumentaci bizarních předmětů, které v rodině zbyly po jeho dědovi Antonínovi. Celoživotní kutil je během minulého režimu vyráběl z dostupných materiálů a předmětů, ve vnukem vytvořeném katalogu najdeme například kuřáckou špičku na doutník z parohu, hliníkový „boxer“ nebo samorost ve tvaru běžícího muže. Ondřej Přibyl část z katalogu loni vystavil v expozici Hrubý domácí produkt a teď v dubnu odkazu svého dědy dodal další rozměr.

„Může být člověk umělcem a nevědět o tom?“ ptá se Přibyl a ukazuje snímky předmětů, které děda nestačil zpracovat. Prkénka svázaná k sobě motouzem, hromádku filcových vložek do bot, pečlivě smotané klubko drátu. V dubnu snímky prezentoval na výstavě Modely světa v Komunikačním prostoru Školská 28. „Antonín Přibyl je modelovým příkladem do diskuse o tom, co všechno může být umění,“ uvažuje Ondřej Přibyl nad fotografiemi banálních zátiší, která na precizních zvětšeninách vybízejí až ke srovnání s konceptuální tvorbou Josepha Beuyse.

Kutilského fenoménu si v poslední době všimlo několik Přibylových kolegů. Třeba Veronika Zapletalová nafotila katalog českých chatiček, Pablo de Sax vystavil rozsáhlou sbírku amatérských serepetiček pod názvem Domácí umění. Ondřej Přibyl si toho je vědom, ale zdůrazňuje, že v jeho případě nejde o žádnou perverzní fascinaci retrem. „Tohle je samozřejmě hrozný,“ ukazuje na portrét dědovy květiny vyrobené z ohnutých pivních zátek natřených černou barvou. „Ale výjimečný je ten princip, kdy si lidé vytvářejí na chatách jakési ostrovy svobody, kde jim do ničeho nikdo nekecá a kde pak vznikají velmi zajímavé věci.“

Kreativní duch Antonína Přibyla se přenesl i na jeho vnuka. Ten se svým kamarádem založil sdružení kunstWerk, které operuje téměř výhradně v prostředí chat a chalup. Akce kunstWerku Přibyl připodobňuje k jakémusi kutilskému konceptualismu: postupy vyzkoušené jeho dědou se snaží aplikovat na svět umění. Například tím, že v lese do pařezů pájkou vypalují výjevy s Ferdou Mravencem, T. G. Masarykem či Josefem Švejkem, přičemž hrdinům prohazují výroky typu To chce klid.

„Chatařství představuje nástupnickou formu demokracie, postavenou na základě rezignace z důvodů nemožnosti cokoli ovlivnit,“ pronáší Ondřej Přibyl jednu z tezí kunstWerku. Vzápětí svá slova zlehčuje přiznáním, že tyhle akce jsou takovým víkendovým zpestřením týdne, kdy si jako svobodomyslný kutil odpočine od volné tvorby i práce. Momentálně si vydělává komerční fotografií, ale i v tomto ohledu se nadprodukci zatím vyhýbá.