Poezie bez kompromisu

Kdo někdy potkal v Literární kavárně v Týnské ulici na Starém Městě v Praze dnes již zemřelého básníka Petra Kabeše, ten jistě zná i Miloslava Topinku (1945). Pro Kabeše, který měl svou mansardu hned za rohem v Celetné, bývala kavárna druhým domovem. Hodiny a hodiny tu sedával nad skleničkou červeného a přijímal návštěvy a nebo jen kouřil a mlčel. Psycholog, editor a především básník Miloslav Topinka tam často sedával s ním. Staral se o staršího a stále vážněji nemocného Kabeše i fyzicky, jako by to byl jeho bratr.

Sloužil jeho poezii, kterou obdivoval, o které psal a pomáhal ji dostat ke čtenářům. Věrným přítelem dokázal být i dalším básníkům, třeba Ivanu Divišovi. Ale s velkou vášní a přitom pokorou se dokáže věnovat i osobnostem dávno zemřelým, třeba Arthuru Rimbaudovi nebo Gérardu Nervalovi.

„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. Neboť z jeho nebezpečného bytí zde vždy přetrvává jaksi navíc několik znamení. A v nich nikoliv krása, i kdyby jí byl ráj, nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo.“ Slova Vladimíra Holana by klidně mohla uvádět knihu esejů, článků a skic Hadí kámen, jež Miloslav Topinka sepsal v letech 1966 až 2006.

Trhliny, rýhy, průrvy

Knihu lze chápat jako Topinkův osobní poetický manifest. Autor zkoumá slova se zdravou nedůvěrou, jeho klíčovým pojmem je „prázdno“. Podle něj…