Ostuda

"Taková velká a ještě se hádáš s maminkou?“ – Plna rozhořčení se paní středního věku dívá na naši čtyřletou dcerku. „No, to je tedy ostuda.“

Jedeme domů ze školky narvanou tramvají. Před chvílí jsem dceru rozladila tím, že jsem ji nenechala samotnou nastoupit a vzala ji za ruku. Ona se teď odmítá držet ve voze se mnou, a navíc mi docela hlasitě dává na srozuměnou, že mě nehodlá poslouchat. Necítím se zrovna skvěle. Vím ale, že jsem dceru nechtěně zasáhla na citlivém místě – je zrovna v období, kdy chce všem ukázat, co všechno umí sama. Proto se snažím udržet nervy na uzdě a v klidu jí vysvětlit, že nemá důvod k hněvu, takže by se mnou neměla takhle mluvit.

„A ta tvář, jak se zle mračíš,“ dodává paní vyčítavě. Jsem si docela jista, že paní nerozuměla, o co v té hádce konkrétně šlo (mluvili jsme s dcerou německy). Prostě ji rozzlobilo, že se holčička vůbec odvážila odporovat mamince.

I když jsem na své dítě naštvaná, ta neúprosná tvrdost oné ženy vůči malé holčičce mne děsí. Rozzlobená dáma navíc zřejmě vůbec nemá pochopení pro to, že já se vůbec s dcerou pouštím do diskuse. Věc je přece jasná: dítě zlobí, a proto si zaslouží (fyzický) trest. Proč mu něco vysvětlovat s vírou, že se příště zachová jinak. Dítě má především poslouchat, aby nedělalo rodičům ostudu. Přitom otázku, kdy potomek „zlobí“ a kdy ne, řeší podle vlastní úvahy rodiče.

A většinou nad tím nedumají nijak dlouze. Vedle zmíněné „ostudy“ je snad jeden z nejčastějších pojmů ve výchovném slovníku českých rodičů věta „To se nedělá“.

Zpochybňovat tento postoj má tady, zdá se, jen málokdo zájem. O „správné“ výchově se raději nediskutuje. V Německu naopak příliš. Tady by ale taková debata byla podle mne na místě. Nemyslím tím jenom diskusi o přípustnosti fyzických trestů. Jde spíš o celkový přístup k výchově.

To, co tu podle mne schází nejvíc, je radost při výchově. Místo ní rodiče často zdůrazňují negativní rysy dítěte („zlobíš!“) a z toho vyvozují právo trestat. Právě tady je v mých očích zakopaný pes. A ten stav se dá těžko zlepšit zákonem, jak ho navrhla ministryně Stehlíková. Zákony naopak odrážejí určité jevy ve společnosti. Proto se nedivím, že většina Čechů návrh na zákaz fyzických trestů odmítá.

Často tady slyším námitku, že bez pohlavků to nejde. Zajímalo by mě, jestli zastánci pohlavků opravdu někdy zkoušeli vyjít se zlobivým dítětem jinak. Anebo ho bijí z (pohodlného) zvyku, protože se to holt takhle dělá?