Na okraji oraniště
„Připadala jsem si jako silo na okraji oraniště. Nevěděla jsem, co je uvnitř. Možná tam není nic.“ Prázdnota, samota, smrt přítomná pod povrchem každodenních banalit. To všechno lze s trochou pozornosti vyčíst z knih Helle Helle (1965), jedné z dvojice dánských autorů (tím druhým je Peter Høeg), kteří se u nás v poslední době zabydleli.
„Připadala jsem si jako silo na okraji oraniště. Nevěděla jsem, co je uvnitř. Možná tam není nic.“ Prázdnota, samota, smrt přítomná pod povrchem každodenních banalit. To všechno lze s trochou pozornosti vyčíst z knih Helle Helle (1965), jedné z dvojice dánských autorů (tím druhým je Peter Høeg), kteří se u nás v poslední době zabydleli.
Čeští čtenáři se mohli s jejím nezaměnitelným stylem vyprávění, označovaným většinou za minimalistický, seznámit již ve dvou překladech: v roce 2002 to byl soubor povídek Zbytky, o dva roky později Představa o nekomplikovaném životě s mužem. Nyní – opět ve výborném překladu Heleny Březinové – vychází další kniha, která v roce 2005 získala dánskou Cenu kritiků (Kritikerprisen) a v originále nese jméno Rødby–Puttgarden. Jsou to jména dvou přístavů a naší středoevropské suchozemské nátuře příliš nenapoví. Proto ji v českých knihkupectvích najdeme pod výmluvnějším názvem Ženy bez mužů.
Umí psát psát…
Zmíněnými ženami bez mužů jsou zde dvě sestry Jana a Tina, které žijí na ostrově Lolland a pracují v parfumerii. Jejich obchod s vůněmi se přitom odehrává na trajektech Dánsko a Theodor Heuss, které pendlují mezi Dánskem a Německem. Jana zanechala studia, Tina je čerstvě svobodnou matkou. Středem jejich života, stejně jako středem dosud každého díla Helle Helle,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu