Každý máme svůj vlastní punk

Z divadla neumí odcházet v půlce a taky nedokáže nechat propadnout lístek. To radši trpí v první řadě a třeba i usne – jako nedávno v Národním divadle na Pitínského inscenaci Babičky. Magdaléna Zelenková (1983) je tlumočnice a překladatelka, i když anglistiku a amerikanistiku na univerzitě nikdy nedostudovala. Je prý moc netrpělivá. Začala ve čtvrtém ročníku pracovat jako produkční přehlídky Designblok a do školní lavice už se nevrátila. Brzký odchod ze školy měl možná na svědomí i její iniciační zážitek z Londýna, města, které po Praze nejvíc miluje. V devatenácti tam odjela a zjistila, že se ve světě neztratí, dokázala se o sebe postarat, najít si přátele. „To byl asi zatím největší úspěch mého života,“ říká teď. „Tedy kromě Letí.“

Je ráno, do foyer půdní scény Divadla pod Palmovkou svítí slunce. Magdaléna Zelenková si vděčně bere nabízenou housku z nedalekého pekařství, není si totiž jistá, kdy se dnes stihne najíst. Bojuje na několika frontách. Vedle tlumočení – zvláště pro kina Světozor a Aero – dělá od jara minulého roku produkční nezávislému divadelnímu souboru Letí, který má tenhle prostor od Palmovky už tři měsíce pronajatý. Je to první stálá scéna, na které se spolek mladých lidí, absolventů ročníku Miroslava Krobota z pražské alternativní DAMU, mohl usadit.

Osm herců a hereček, dvě dramaturgyně a…