Hra s ohněm

Měla to být čínská „cesta harmonie“ kolem světa. Je z toho „krize“ a globální hra na schovávanou. Města si pochodeň s olympijským ohněm přehazují po zeměkouli jako pořádně horký brambor a sportovci nejsou dost rychlí, aby s ním utekli před davy demonstrantů. Komentátoři světového tisku se zabývají otázkou, zda sfouknutí „věčného ohně“ neposílí čínský nacionalismus, další naopak jásají nad tím, že „my, občané světa, jsme uhasili oheň čínské velmoci“. Prezident Mezinárodního olympijského výboru Jacques Rogge varuje, že Čína se může opět odizolovat od zbytku světa, „jako to dělala dva tisíce let“, a jeho viceprezidentka Gunilla Lindbergová přirovnala demonstranty k teroristům. Vítejte ve světě, v němž ožívá moc bezmocných.

Hašení čínského ohně je krásnou ukázkou síly sémiotiky. Symbol, který měl sloužit Číně jako důkaz její mírumilovnosti a vstřícnosti vůči světu, se rázem převrátil v symbol její totalitní podstaty. Zuřivá čínská obrana ohně úplně popřela jeho původní smysl a najednou jsme svědky invaze čínské policejní praxe přímo do centra evropských měst. Vidíme čínské agenty, jak se snaží zvládnout svůj úkol v prostředí, které je jim úplně cizí. Demokratický svět tak prochází rychlokurzem čínské politiky a bohudíky za tuto zkušenost. Ostatně, sémiotika, věda o symbolech a znacích, to věděla už dávno: s putováním olympijského ohně přece začal Hitler před berlínskou olympiádou v roce 1936. Totalitní režimy milují symboly.

Ale na celé akci, která zaplavila světová média, je důležité ještě něco jiného než jen to, že stamiliony lidí se možná poprvé hlouběji zamyslí nad tím, čím Čína vlastně je. Lidé, kteří hasili čínský oheň, jsou totiž po mnoha letech první, kteří vyšli do ulic ve jménu lidských práv. Svět zažil od roku 1989 mnoho velkých demonstrací za různé ideje – od ochrany přírody přes antiglobalismus až po boj s chudobou –, ale lidská práva jako by upadla do zapomnění. Dalajlama si tedy tuto satisfakci zaslouží.

Tyto dny jsou také dobrým důkazem toho, jak nelze naplánovat dějiny. Olympiáda v Pekingu, kterou čínští vůdci chtěli využít na potvrzení suverenity čínského modelu, se pro ně může stát opravdovou noční můrou. A naopak: olympiáda v Pekingu, která zpočátku vypadala jako potvrzení cynického modelu světa, do něhož Čína organicky patří a v němž jsou lidská práva pragmaticky zapomenuta, se může stát klíčem k oživení moci bezmocných. Ale je to možná jen planá naděje, protože jak víme i z vlastních dějin, něco takového nelze naplánovat.