Demolice sebe sama

S velkými městy ve východním Německu se děje něco podivného. Plattenbauten, bezduché prefabrikované činžáky narychlo postavené někdejšími komunistickými vládci tohoto regionu, se dnes strhávají. Občas některému z nich jen ubourají horní patra. Proluky ve starších ulicích, kde demoliční čety strhly opuštěné domy, připomínají díry ve zkaženém chrupu. Městská zástavba prodělává ozdravnou kúru a odumřelé či odumírající budovy se odstraňují v naději, že se tak podaří zachránit zbytek.

Urbanisté, kteří se normálně zpravidla snaží podporovat výstavbu obytných domů, továren a silnic, dnes musejí reagovat na dvojnásobnou demografickou krizi – zhroucení průmyslu komunistické éry, které způsobilo masový úprk zaměstnanců (zejména mladých žen) na západ a prudký pokles porodnosti.

Sasko-Anhaltsko, jež je kolébkou reformace i východoněmeckého chemického průmyslu, ztratilo během šestnácti let od sjednocení Německa v roce 1990 jednu pětinu ze svých 2,9 milionu obyvatel. Očekává se, že do roku 2025 přijde ještě téměř o další půlmilion. Z Köthenu, v němž Johann Sebastian Bach složil své Braniborské koncerty, „odešlo tolik mladých pracovníků, že se z populační pyramidy stal populační hřib“, říká Inna Bauerová ze stavebního odboru tamějšího městského úřadu.

Města na východě už si nedělají iluze, že se dokážou demografickému poklesu vyhnout. Namísto toho…