Čtete čím dál lépe

Na výzkumu provedeném školní inspekcí jste se podílela jako externí konzultantka. Co si myslíte o jeho výsledcích?

Inspektoři se bohužel nezaměřovali na to, co umí děti, ale na to, co dělají sami učitelé. To, že se ve třídě pracuje s textem, učitel dává žákům otázky a oni mu odpovídají, že mají někde nadstandardní čtenářské deníky, ještě nic nevypovídá o tom, jestli děti skutečně umí číst. Jinými slovy: nezjistilo se, co se skutečně odehrává v hlavách dětí, když něco čtou. To se nezkoumalo.

Jak je to ve skutečnosti?

Vycházím jenom ze zkušeností z kurzů, ve kterých trénujeme učitele k výuce čtenářských strategií, protože žádný relevantní výzkum kromě mezinárodní PISY u nás neexistuje. A podle toho, co jsem zatím poznala, mají učitelé pořád strach předkládat dětem texty, nad kterými se musí přemýšlet. Převládá názor, že se má pracovat jenom s texty, ve kterých jsou zaručené informace. Ale něco takového prakticky neexistuje. Každý text stojí za to, aby byl podroben kritické analýze, i když je pod ním podepsaná nějaká uznávaná autorita. S tímhle mají učitelé nepřekonatelný problém. Myslí si, že škola je od toho, aby se dětem předkládala jenom správné a prověřené věci. Z toho usuzuji, že to s trénováním čtenářství u nás není nijak růžové.

Dá se to nějak změnit?

Snažíme se učitele vést k tomu, aby víc pracovali třeba s populárně -naučnými texty, ve kterých jsou vedle sebe různé náhledy na stejný problém, a učili děti, jak se s tím vypořádat. Nebo aby vedli žáky k zapojení vlastní zkušenosti. Pokud třeba byly děti na výletě v Rakousku a ve třídě čtou o Rakousku nějaký text, tak aby porovnaly svoje zážitky s informacemi, které jim text předkládá. Důležité je taky, aby děti uměly vyhodnotit, v jakých souvislostech se jim informace předkládá. Že když je uvozena slůvkem „prý“, tak ji je potřeba ještě prověřit. Zní to jako banality, ale sami učitelé mají podle našich zkušeností s takovým přístupem k textu potíže. Těžko potom můžou vést ke kritickému čtení svoje žáky.

Školíte učitele už jedenáct let. Jsou vidět ve výuce čtenářství nějaké pokroky?

Situace se určitě lepší. Znám třeba jednu paní učitelku, která přes léto obíhá antikvariáty a nakupuje knížky do třídní knihovny „na míru“ dětem, které ve třídě má. Každému žákovi potom doporučí knížky podle jeho osobnosti a děti čtou. Podnětné čtenářské prostředí a dobrý přístup kantorů potom dovede prolomit i takové překážky, jako je třeba dyslexie. Ale výuce ke čtení se pořád věnují mezi učiteli spíš jednotlivci a nadšenci. Chybí systémový přístup ze strany ministerstva. I když i tady se situace mění. Svědčí o tom ostatně i výzkum České školní inspekce. Trochu jsem ho sice zkritizovala, ale už jen fakt, že se inspekce na výuku čtení zaměřila, je vlastně dobrá zpráva.

Často jsou slyšet stížnosti na to, že samy děti nemají o čtení zájem a už jen koukají na televizi. Upadá podle vás zájem o čtení?

Tohle je takový pohled nás vzdělanců, které rodiče odmalička vedli ke čtení. Podle výzkumů je ale už delší čas takových rodiči vytrénovaných čtenářů jen dvacet procent. Sama si vzpomínám, že když jsem před mnoha a mnoha lety byla ve vodáckém oddílu, tak jsem tam se svou vášní pro čtení působila jako exot. Někteří moji vrstevníci třeba přečetli za svůj život jenom jednu knížku a upřímně nechápali, jak někdo může zvládnout víc. Jiné výzkumy navíc upozorňují na to, že umění číst hodně stránek textu ještě nezaručuje, že umím číst kvalitně. Důležitější než hodně číst je spíš trénink čtenářských strategií, aby člověk uměl rozpoznat informace, které jsou pro něj podstatné, dovedl je zařadit do souvislostí a nenechal se odradit prvním nesrozumitelným slovem, na které v textu narazí.

Čtenářské prostředí se přesto mění. Klasickým knížkám konkuruje internet. Co to se čtenářstvím dělá?

To právě nikdo neví. Jisté ale je, že generaci, která s ním na rozdíl od nás starších vyrostla, se informace skládají v hlavě jiným způsobem než nám. My jsme byli zvyklí přečíst kus textu, potom jsme se nad ním nějak zamysleli a četli dál. Dnešní děti si skládají smysl toho, co čtou, spíš z různorodých fragmentů. Neznám ale zatím výzkum, který by osvětlil, co to vlastně znamená a jakým směrem tento „internetový“ přístup ke čtení schopnost čtenářství našich dětí posouvá. Docela se ale na takový výzkum těším. Internet podle mého automaticky nemusí znamenat, že se schopnost čtení zhorší.