Vidět Benátky a zemřít

Parafráze okřídleného rčení určeného Neapoli by mohla sloužit jako epitaf na hrob hlavního hrdiny slavné novely Thomase Manna Smrt v Benátkách a její neméně slavné adaptace, kterou natočil v roce 1971 Luchino Visconti. Je něco dekadentního v tomto krásném středověkém městě propadajícím se po staletí zvolna pod vodní hladinu a italský neorealistický klasik Visconti dokázal fotogeničnosti Benátek ve své filmové poémě o umírání, pomíjivosti, kráse a smyslu umění beze zbytku využít.

Největším rozdílem oproti předloze byla změna povolání hlavního hrdiny. Gustav Aschenbach (Dirk Bogarde), padesátník procházející osobní i tvůrčí krizí, je v Mannově podání slavným spisovatelem. Visconti, proslulý milovník opery a klasické hudby, učinil z trápícího se umělce známého skladatele. To mu umožnilo vystavět paralelu mezi Aschenbachovým příběhem a skutečnou životní dráhou skladatele Gustava Mahlera. Úryvky jeho 3. a 5. symfonie koneckonců ve filmu znějí a značně posilují emotivní účinek melancholického vyprávění. Visconti, netající se slabostí pro mužské pohlaví, ale dal do postavy rezignovaného stárnoucího muže, který náhle vzplane láskou k andělsky krásnému, androgynně vypadajícímu mladíkovi Tadziovi (Björn Andresen), možná i dost ze sebe. Nejde přitom nutně o fyzickou touhu. Aschenbach je narcistním Tadziem uhranut ve smyslu nalezení dokonalého estetického objektu. Je pro něj ztělesněním absolutní krásy, o jejíž povaze vedl léta intelektuální disputace s přítelem Alfredem (Mark Burns) a k níž se tak zřídka přiblížil ve svých dílech.

Aschenbach se zotavuje ze smrti dcerky a profesních neúspěchů v prostředí luxusního hotelu a na přilehlé městské písečné pláži. Visconti, estét pocházející ze starého šlechtického rodu, se mnohokrát – například v Gepardovi (1963) - zabýval mrtvolnou strnulostí aristokracie a dekadentní obrazy soumraku jedné společenské třídy vykreslil s kameramanem Pasqualinem de Santisem se smyslem pro nostalgickou krásu i ve Smrti v Benátkách. Jenže za branami uzavřeného mikrosvěta bohaté smetánky se skrývají jiné Benátky. Špinavé ulice jsou pokryty dezinfekcí, do města dorazila smrtící epidemie cholery, což správa města v obavách z odlivu zámožných turistů úpěnlivě tají.

Informace o smrtelném nebezpečí však nedokáže Aschenbacha přimět k odjezdu ze zamořeného letoviska, jeho fascinace Tadziem je silnější než strach. Nesmazatelný podíl na působivosti filmu, který vypráví jednoduchý děj v dlouhých, často bezeslovných, ale pečlivě komponovaných záběrech, má Dirk Bogarde v životní roli. Přesně zvládá přerod své postavy z odtažitého, unaveného intelektuála do polohy vášněmi zmítaného nešťastníka, na jehož tváři se střídají výrazy euforie a agonie. Je to skvělá psychologická studie člověka, který si bolestně uvědomuje, jak málo času už mu na světě zbývá a o co všechno byl v životě ochuzen.

Smrt v Benátkách,

ČT 2, 7. 4., 0.15