Jak vypadá sluníčko, děti?
V kulisách klasické třídy základní školy zkrášlené několika fíkusy zde budou pod jejím dohledem do 19. dubna probíhat kurzy, jež Koťátková pojmenovala Výtvarná výchova. S typickou „výtvarkou“ mají ale tyhle hodiny máloco společného.
Byl to prý dost nepříjemný pocit. Nasoukat se po letech znovu do školní lavice a dívat se před sebe na tabuli. „Už jen ten stupínek, který má učitele ještě víc povýšit nad žáky,“ říká Eva Koťátková (1982) a hlavou kývne směrem k vyvýšené učitelské katedře, kterou nainstalovala v pražském uměleckém centru Karlin Studios. V kulisách klasické třídy základní školy zkrášlené několika fíkusy zde budou pod jejím dohledem do 19. dubna probíhat kurzy, jež Koťátková pojmenovala Výtvarná výchova. S typickou „výtvarkou“ mají ale tyhle hodiny máloco společného.
Cesta k novým kamarádům
„Bolf jde zase pozdě!“ rozčiluje se naoko Michal Pěchouček (1973), když jeho malířský kolega zasedá do lavice. Pěchouček se na hodinu a půl proměňuje v pedagoga, který do výtvarné výchovy zahrnuje amatérskou psychoterapii. Žákům rozdá papírky, na které mají napsat deset slov, jimiž by se charakterizovali. „A teď si vezmeme židle a uděláme si kruh,“ vybízí Pěchouček dvacet posluchačů. S polovinou se zná, a zvlášť pro ně proto nejsou následující minuty dvakrát příjemné: postupně musejí roztrhat a odhodit ty vlastnosti na kartičkách, kterých jsou ochotni se vzdát, což musejí před ostatními patřičně zdůvodnit. Plachost, mlčenlivost, smutek, rozpor… „Tak to zahodíme, jo?“ nabádá…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu